Mezi dvěma postelemi

Je po divadle a Andrea Sedláčková sedí v divadelním baru v Praze s kamarádkami od filmu. Zvedá se ale už před půlnocí, zítra ráno musí být už v deset v práci. A práce je odsud tisíc kilometrů, v Paříži. Česká režisérka (filmy Oběti a vrazi, Musím tě svést, nejnověji Rytmus v patách) emigrovala v roce 1989 do Paříže. Má tam manžela a dvě děti, na Bastile byt se štuky a krbem, práci střihačky kvalitních filmů, úspěšný francouzský život. V Praze má rodiče, přátele, vzpomínky, točí filmy. V novinových článcích se o ní píše, že žije „napůl v Praze a napůl v Paříži“. Co to ale přesně znamená? „Jsou to dvě části mého života. Kdybych se rozhodla jen pro jednu, zbyla by ho jen půlka,“ říká Andrea Sedláčková. Obnáší to ovšem mít dvě postele, dva mobily, dvě peněženky, vést v patrnosti dvakrát více věcí. „Hodně mých známých emigrantů chtělo žít trochu tady a trochu tam. Ale pokud vím, jsem asi jediná, kdo to tak dlouho vydržel,“ dodává.

Podobných příběhů ale není tak málo. Žít najednou na více místech stojí hodně peněz, času a úsilí. Přesto to dělá stále více lidí, protože se jim to přese všechno vyplatí. A jak se svět mění ve stále menší globální vesnici, je to pro ně pořád přijatelnější. Právě proto začali sociologové tyto případy zkoumat. Vynašli pro všechny takové situace pojem „multilokální bydlení“ či „multilokální domácnost…