Labutě za zdí

Právě ve chvíli, kdy zpěvák na pódiu kopuluje se židlí, se ve dveřích brněnského sálu na Šelepce zjevuje hlídka Veřejné bezpečnosti. Pořadatelce Lence Zogatové, které stačilo pouhých deset hodin, aby dnešní slavnost zorganizovala, se rozbuší srdce, ale příslušníci jen rozhlížejí a přikazují ztišit hudbu. Kdyby projevili trochu zájmu, zjistili by, že vystupující kapela rozhodně není pro tento zářijový večer roku 1987 schválený ansámbl Art Inkognito specializující se na soudobou vážnou hudbu. Pár metrů od nich totiž právě běží tajný koncert newyorské radikální postpunkové formace Swans.

Po třiadvaceti letech od tohoto památného večera se kapela vedená zpěvákem a uznávaným textařem Michaelem Girou chystá znovu koncertovat v Čechách. Ve středu v pražském Paláci Akropolis rozhodně nepůjde o vzpomínkovou akci vyšeptané legendy. Letošní novinkové album My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky, v jehož titulu se náboženství snoubí se sebevraždou, vyšlo po třináctileté tvůrčí pauze a sklidilo nadšené recenze. Britský týdeník NME jej dokonce minulý týden zařadil do první třetiny žebříčku 75 nejlepších alb roku 2010. Pro skupinu, jež se dala dohromady na počátku osmdesátých let a tvořila konkurenci pro Sonic Youth, je to v dnešní nepřeberné záplavě nové hudby skvělá vizitka.

Přestože si Gira aktuální turné Swans pochvaluje, jedním dechem dodává, že koncerty v tehdejším Československu patří dodnes k jeho nejsilnějším zážitkům. „Po propagandě, kterou Západ o východním bloku šířil, jsem díky nim dostal ojedinělou možnost spatřit, jak vypadá skutečná druhá strana světa.“

Neomarxisté s kytarami

„Samozřejmě mě fascinovali. Jejich hlučné monotónní litanie zněly úplně jinak než český bigbít,“ vzpomíná na vystoupení v pražském Melounu, které se uskutečnilo den před brněnskou Šelepkou, hudební publicista a člen Jazzové sekce Josef Vlček. Ačkoli utajené koncerty Swans nebo zpěvačky Nico patří mezi nejznámější případy, kdy v socialistickém Československu neoficiálně vystoupilo zvučné zahraniční jméno, pohyb mezi oběma stranami železné opony byl mnohem živější. Kromě uvolňující se atmosféry komunismu konce 80. let hrála svou roli i zásadní ideologická proměna, kterou západní scéna prodělala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

Punk sice měl být hudbou ulice, ale podle spousty lidí selhal ve chvíli, kdy se Sex Pistols nebo The Clash stali pilnými kolečky hudebního byznysu. Čerstvě thatcherovská Británie a reaganovská Amerika zároveň zažívaly vzmach levicového smýšlení u mladé generace, která odmítala konzervativní a na spotřebu orientovanou politickou linii přijmout za svoji vizi budoucnosti. Výrazem nesouhlasu se stal nebývalý rozkvět malých nezávislých vydavatelství (Rough Trade, Mute nebo Factory), která vytvářela alternativní distribuční sítě prostřednictvím fanzinů, malých obchodů s deskami nebo zásilkovou službou. Více než destruktivní punková anarchie zajímala tuto generaci tvůrčí a existenční autonomie: a z toho pramenící obliba neomarxistických a postmoderních myslitelů. Ideologickou inspiraci čerpali ovšem i od avantgardistů takzvaného Rocku v opozici, jako byla kapela Henry Cow.

A právě tady se oživuje československá spojka: na troskách Henry Cow vznikli v roce 1978 Art Bears a poté, co tuto skupinu na základě článků v Melody Makeru kontaktoval již zmíněný Josef Vlček, dorazili v roce 1979 jako hlavní hvězdy na deváté Jazzové dny. A zažili něco v jejich kariéře nevídaného. Na Západě se těšili podpoře specifického klubového publika, ale tady jim aplaudovala zaplněná a po nové hudbě lačnící pražská Lucerna. Vřelé přijetí ohromilo i manažera Art Bears Nicka Hobbse, který zde okamžitě navázal kontakty se členy Jazzové sekce. „Vždy jsem měl levicové smýšlení, ovšem nebyl jsem komunista. Jen věřím, že najdeme nějakou lepší alternativu k současnému kapitalismu,“ tvrdí Hobbs, dnes šéf v Turecku sídlící koncertní agentury Charmenko. „Tehdy jsem cítil, že koncerty za železnou oponou mají zvláštní smysl.“ Šlo o vzájemné vřelé přijetí: publikum na Východě bylo kulturně vyhladovělé a pro projíždějící kapely bývaly koncerty v Československu natolik ojedinělou zkušeností, že byly ochotny oželet běžný honorář.

Od té chvíle, kdykoli se nějaká kapela vydávající alba u firem Recommended Records a později Rough Trade pustila na turné po Evropě a vybyl jí volný den při přejezdu z Berlína do Vídně, byl to právě Hobbs, kdo volal svým známým z Prahy, jestli by neměli zájem uspořádat koncert.

Kromě napojení na tuto klíčovou postavu se Jazzová sekce stala v roce 1979 členem International Jazz Federation při Hudební radě UNESCO, což čilou komunikaci se zahraničím jen umocnilo. Československo mohlo záhy zažít utajená vystoupení progresivních klubových kapel typu This Heat, Go-Betweens, Pedestrians nebo kytaristy a saxofonisty Elliota Sharpa.

Navzdory tehdejší tuhé cenzuře to prošlo: síly režimu v té době zaměstnávala kontrola domácího hudebního undergroundu – jehož představitelé občas končili za mřížemi – a cizí skupiny, které za dvacet hodin opět opustily zemi, zřejmě nebyly vnímány jako zásadní problém. Všechny akce zároveň pomáhali krýt lidé, kteří pracovali v oficiální kulturní sféře. „Přes den jsem pracovala pro režim jako dramaturgyně v kulturním domě Na Musilce a po večerech organizovala koncerty,“ říká dnešní šéfka občanského sdružení Fléda Lenka Zogatová.

Určitě nás poznáš

Největší rozruch nakonec způsobily dva koncerty zpěvačky Nico. Ten brněnský, organizovaný Lenkou Zogatovou, se obešel bez incidentů, ale do pražského KD Opatov s kapacitou tři sta osob – na akci avizovanou jako poslechová diskotéka Miloše Čuříka s hosty – dorazila 5. října 1985 kromě dvanácti set fanoušků i StB. A i když Nico společně s kapelou odehrála celý program, policie „žalovala“ řediteli KD Opatov, ten okamžitě přijel a pořadatel, hudební dramaturg Opatova a pozdější šéfredaktor časopisu Rock & Pop, Vojtěch Lindaur byl na místě vyhozen.

Československo sice v osmdesátých letech přitahovalo vyhraněné kapely, které se stavěly kriticky ke konzumu a vyznávaly levicové hodnoty, ale jakmile dorazily do země, kde se socialismus naplnil, čekala je logická sprcha.

Ukázkově se to projevilo v případě londýnské industriální skupiny Test Dept. Spřízněnci Einstürzende Neubauten dorazili do Prahy ráno 6. října 1985. „Stojíme před nádražím, máme autobus, podle něj nás určitě poznáš,“ probudil telefon Vojtěcha Lindaura, který měl za sebou pernou noc po pražském koncertě Nico. I když na Opatově skončil, stále měl klíče a byl rozhodnut koncert uspořádat. Vyrazil k hlavnímu nádraží, kde objevil zaparkovaný černý autobus. „Všichni byli sjetí, včetně řidiče,“ vybavuje si Lindaur. „Vezl jsem je ubytovat k Vlčkovi a řidič při odbočování z Legerovy do Žitné zbořil zábradlí na chodníku.“ Brzy se ukázalo, že policie o chystaném koncertě ví. Pořadatelé zavrhli Opatov a rychle zajistili náhradní sál v Teplicích, ale Test Dept po cestě vyhmátla policejní hlídka a kapelu, která oslavovala dělnickou třídu, doprovodila až na hranice. Na zdejší premiéru si tak počkali až do roku 1995.

Na středu chystaný pražský koncert Swans společnými silami organizují dva zástupci zdejších nezávislých pořadatelů – Scrape Sound a Silver Rocket –, kteří do Čech dlouhodobě vozí pozoruhodné kapely pouze z čistého nadšení pro hudbu. Jedná se už o novou – minulým režimem nezatíženou – generaci. Na jejím případě se ale ukazuje, že alternativní struktury, jež 70. a 80. let a které do hudebního byznysu vnesly „fair trade“ hodnoty a postoje, přežily nejen pád železné opony. V době krachujících vydavatelských gigantů jde o zatím jedinou funkční alternativu.

Koneckonců i aktuální album Swans vyšlo svépomocí ve vlastním vydavatelství Young God. Ostražitost a nedůvěra vůči establishmentu Michaela Giru neopustila ani ve středním věku a právě díky ní zůstává inspirací pro mnoho hudebníků mladé generace. „Konzumní styl života není nijak úžasná realita, jak jste asi zjistili i v Čechách. Podstatná je samozřejmě svoboda slova. A schopnost využít svou příležitost a vyjádřit se, jak nejlépe to jde.“