Konec mejdanu

Henry James v knize o spisovateli Nathanielu Hawthornovi vypočítává věci, které autor z Nové Anglie ke konci 19. století neměl – například břečťanem obrostlé zříceniny, politickou třídu, velké státní školy a tělocvik. Když si dnes v Irsku rekapitulujeme minulé století, je těžké vyjmenovat vše, co nám historicky chybí. Nemáme například uhlí a ocel, nemáme finanční aristokracii a starou bohatou třídu, a nikdy jsme neměli kolonie. Neměli jsme renesanci, osvícenství ani průmyslovou revoluci a jen trošinku reformace.

Od získání nezávislosti v roce 1922 jsme ale všelicos dohnali. Někdy v polovině 90. let – a možná právě díky chybějící tradici – se zdálo, že vše se v dobré obrací. Nejlepší nadnárodní firmy tady chtěly investovat (a chtějí i dnes), a to nejen kvůli nízkým daním, ale také kvůli kvalifikované a flexibilní pracovní síle. Lidé v Irsku nezdědili peníze a neznali onen ztuhlý třídní systém, který vytváří ztuhlé pracovní vztahy. Navíc jsme mluvili anglicky a byli členy Evropské unie.

Kromě toho jsme měli těsné citové vazby s USA. Tak se nám ta myšlenka deregulace a snižování daní z příjmu jevila jako radostná zvěst z budoucnosti. Díky tomu, že jsme patřili do eurozóny, jsme měli nízké úroky a jen nepatrnou inflaci. A jelikož jsme neměli tradici v obchodování s akciemi nebo v budování průmyslu a protože máme dost historických důvodů vlastnit domy, v nichž bydlíme, tak jsme své peníze ukládali do…