Avatarem v milostné partii

V doslovu ke knize Jiřího Gruši se výstižně píše, že jde o milostný lament, text erotický a mytologický. Novelu Dámský gambit je ale možné číst i jako poetickou experimentální koláž nebo černou filozofickou grotesku s detektivní zápletkou:

„Neopakovatelnost a osobitost, na níž si tolik zakládáme a s jejíž představou jsme jaksi i životaschopni, je ve skutečnosti jenom nepochopené vyzařování vnitřní tísně,“ píše Gruša. Uvědomění si této úzkosti vystoupí v náhlé vrženosti do stavu opuštění – v našem případě zkušenosti manželčiny nevěry. Najednou se musíme smířit nejen s konečnou nepřítomností blízkého – naše duše už není dvojdomá –, nýbrž také těla, které už sice fyzicky náleží jinému, ještě si ale v sobě nese paměť našich doteků, část společné identity. Proto vypravěče masochisticky vzrušuje představa své ženy při milostném aktu s milencem: „Řekněte mi (ale ať je to pravda!), taky Vás to vzrušuje? Mě hrozně. Stačí mi, když se dotknu Uščina lokte, a už jsem v tom jak kvartán, když smí na holku. Hned mi to stojí a v určitém smyslu bych toto zjištění mohl pokládat za jistou satisfakci.“

Nastalá životní situace u hrdiny vyústí ve zločin, nejprve se však rozhodne pro podivný plán. Získá identitu manželčina milence, osvojí si jeho jazyk a styl, píše jí milostné dopisy a později se mu připodobní i svým vzhledem. Pak bude moci znovu zaujmout své místo. Jde tu tedy také o hledání hranic a ztrátu identity, fyzického a duševního zakotvení v těle druhého – kam až můžu zajít, aniž bych popřel sebe sama? Pokud hlavní hrdina převezme identitu milence, nevraždí nakonec sám sebe, a to symbolicky i doopravdy?

Jiří Gruša napsal knihu už v roce 1972, vyšla ale jen v samizdatu a v roce 1980 v torontském nakladatelství Josefa Škvoreckého. Teď ji u nás poprvé oficiálně vydalo Druhé město. Podobně jako v románu Mimner aneb Hra o smraďocha si autor pohrává s krajnostmi jazyka, ohmatává jeho meze erotického vyjádření od něžných po fyzicky doslovné vulgarity. Ženské tělo je tu nahlíženo ironicky a z odstupu, jako objekt, kterého se vypravěč zmocňuje a který laská. Zároveň je ale jeho nevolníkem, a to nejen ve smyslu nemožnosti zbavit se své erotické podstaty, nýbrž i v prostém faktu, že to jeho žena má navzdory své nevěře navrch, to ona určuje směr a tempo jejich vztahu, hry života. Možná právě s tím souvisí název poetické novely – jako dámský gambit se označuje zahájení šachové partie, kdy bílý obětuje pěšce na dámském křídle výměnou za poziční výhodu. Může se ale symbolicky vztahovat i k potratu, pro který se hrdinova manželka rozhodne poté, co zjistí, že čeká s milencem dítě.

Gruša píše svůj experiment poutavou formou dopisů, které adresuje jednou mrtvému příteli, který spáchal sebevraždu, jindy dívce, kterou potkal na ulici, faráři, dokonce i psovi nebo detektivovi C. Augustu Dupinovi – hlavnímu hrdinovi několika povídek Edgara A. Poea, jehož deduktivní metody inspirovaly zrod Sherlocka Holmese. Autor si tak neustále pohrává s nejednoznačností vyprávěného, není jasné, co si hlavní hrdina představuje a co doopravdy spáchal, skutečnost se mění v sen nebo v pouhou hypotetickou možnost. A na závěr se pak ukáže, že jeho kniha není jen skvělou a mnohoznačnou groteskou o ztrátě identity, navíc za cenu ponížení, ale také pojednáním o vině a trestu:

„Pravé zavržení je mimo jakýkoli vztah. Je to prostě opomenutí. Bůh se zkrátka zapomene zabývat i trestem, a přitom nechá všechny smysly bdít, ba učiní je ještě vnímavějšími.“

JIŘÍ GRUŠA: DÁMSKÝ GAMBIT
Druhé město, 96 stran