Dnes už není většího strachu než z bezmoci. Z toho, že člověk ztratí svou inteligenci a paměť, že zapomene na své já a nakonec i na svou bezmoc a promění se v přestárlé dítě obtěžující blízké svou závislostí a pachem moči. Možná si nebude svou postupující degeneraci plně uvědomovat, ale bude ji cítit. Bude vnímat, jak se propadá do mlžného bezprostoru, kde není nic a nikdo, kdo by ho mohl v jeho pádu zachytit. I když ho totiž skrze tento očistec bude provázet třeba vlastní manželka, on ji nepozná, už pro něj bude cizí. To všechno Martin Klein na sklonku svého života prožívá, když onemocní Alzheimerovou nemocí.
Zdá se nemožné nebo paradoxní, že by šlo literárně zachytit postupující rozpad osobnosti člověka a zároveň ho nechat svůj příběh vyprávět v první osobě. Vždyť právě jeho identita je to, co se nenávratně rozpouští. Holandskému spisovateli s pseudonymem J. Bernlef se to ale v novele Vyhasínání mozku Martina Kleina daří s obdivuhodnou a jemnou přirozeností. Jeho příběh začíná nenápadnou scénou, kdy si hlavní hrdina splete neděli se všedním dnem a diví se, proč za oknem nevidí děti spěchající do školy. Postupně ale přibývají další zmatené a chaotické výpadky: Martin Klein opakuje věty, které vyřkl před malou chvílí, vloupá se do rybářského domku, kde se dříve scházel na pracovní schůzky se svými přáteli, přestože už je dávno v důchodu, znovu prožívá scény z druhé světové války a diví se,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
