Případ Kammerer
Rozdílné představy biologů o dědičnosti se staly oporou nacistů i komunistů. Stojí za pozornost, že k výrazné změně v názorech na dědičnost dochází právě dnes. Na scénu se vracejí dlouho vysmívané teorie.
V září roku 1926 našli na cestě poblíž Schneebergu, oblíbeného výletního místa Vídeňanů, bezvládné tělo Paula Kammerera. V pravé ruce držel pistoli, kulka ale přitom vešla do hlavy nad levým uchem. Co přimělo populárního a úspěšného vědce, autora stovek odborných článků a mnoha knih, aby si vzal život? Nebo snad šlo o politickou vraždu, jak někteří tvrdili?
Motivy jeho smrti se mohou zdát nepochopitelné a bizarní. Především je tu nenápadná evropská žába a její zvláštní způsob rozmnožování. Dále hrála v celém případu roli teorie dědičnosti, kterou Kammerer zastával a kvůli níž si vysloužil nenávistné útoky. Nejpřekvapivější ale je, že ač se tato teorie stala synonymem pro nevědeckost a podvrh, dnes se, jak se zdá, vrací opět na scénu. Spolu s ní ožívají i podivné okolnosti smrti rakouského vědce.
Různé vize společnosti
Záhadná smrt ukončila jednu éru v dějinách teorií dědičnosti a evoluce; Kammerer byl totiž předním představitelem neolamarckismu, vývojové teorie, jež předpokládá, že jedinec předává potomkům i vlastnosti, které získá během života. Již od dob Jeana-Baptisty Lamarcka, který směru dal jméno, se tradoval příklad s dlouhým žirafím krkem. Ten žirafy získaly tak, že se jejich krátkokrcí předkové po generace natahovali stále výš ke větvím stromů. Jestliže je podobný mechanismus skutečně hnacím motorem změn, pak náhoda zůstává stranou …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
