Bůh i monstrum

Dvacátého listopadu 1910, před sto lety, zemřel Lev Tolstoj. Jeho světová sláva se od té doby stala synonymem velikosti ruské literatury. Naproti tomu v samotném Rusku dodnes Tolstoj – přesněji jeho světonázor, jenž hlásá volný výklad evangelia a neodporování zlu násilím – vyvolává zuřivé spory. V roce 1901 ruská pravoslavná církev spisovatele vyobcovala a ani teď, při výročí jeho smrti, nezměnila své rozhodnutí – vzdor prosbám ruské veřejnosti.

Samotného Tolstého to určitě netrápilo. Síla jeho talentu mu dala jedinečnou možnost jít si svou cestou a oslavovat život ve všech jeho projevech. Při čtení Tolstého pociťuji filozofický požitek, jeho slovo rodí vůně, zvuky, vibrace pocitů a nálad. Je širší než jakákoli filozofická doktrína a důležitější než sám autor, jehož nemilosrdně využívá. Možná že byste v celé světové literatuře nenašli takový případ: „bezideový“ spisovatel vypustí na svobodu své slovo, které se s chutí chopí své síly a místy nás děsí svou otevřeností.

Tolstého slovo se vytrhlo z autorovy moci, zaplavilo všechny smysly bytí a samo sobě zůstává hádankou. Marcel Proust považoval Tolstého za všemohoucího Boha jeho děl, který má jejich činy a myšlenky pod kontrolou. Ale když do Tolstého nahlédnete, uvidíte, že je velkorysý Bůh – veliký i tím, že dává svým hrdinům svobodu a oni se nám vrývají do paměti, až jsou v konečném důsledku živější než živí lidé.

První bál…