Snad každý si hned vzpomene na chvíli, kdy poprvé kouzelnou krabičku držel v ruce. „Byla to rozkoš, rozkoš z nového. I možnost odříznout se od blbého bolševického světa. Jít, poslouchat hudbu, nevnímat ho,“ vzpomíná na svůj první – i poslední – walkman středoškolský učitel filozofie a dějin umění Aleš Roleček.
Studoval druhým rokem v katolickém semináři v Litoměřicích, když se mu naskytla příležitost nakouknout za železnou oponu: v červenci 1987 strávil týden v Bavorsku. V benediktinském klášteře Rohr jej a ještě jednoho mladého spolubratra hostil Anastáz Opasek.
„Když nás vezl zpátky na nádraží, dal nám na cestu nějaké bonboniéry a zeptal se: ,Co byste si ještě přáli, chlapci, co se u vás nedá koupit?‘ Po dlouhém zdráhání jsme řekli že walkmany,“ v
zpomíná Roleček, jemuž bylo tehdy 29 let. Břevnovský opat v exilu nechal šoféra zastavit před jedním z řezenských obchodních domů, kde oběma mladým klerikům koupil šedostříbrný osobní kazetový přehrávač značky Sony. Jeden stál sto západoněmeckých marek.
„Pro nás to byly strašné peníze.“
První kazetu, Bachovy Braniborské koncerty, založil mladý bohoslovec do nového přístroje ještě ve vlaku. Postupně ke klasice přidal The Pogues, U2 nebo Sinnead O’Connor. Poslouchal na cestách, při povinných, leč nudných přednáškách z asketiky i na „modlokrosu“ …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
