Aukce poprvé, podruhé, potřetí...

Přestože byla neděle, nacvakala jsem do mobilu čas buzení. Ze soboty na neděli totiž u mě přespali delegáti sjezdu Strany zelených z Královéhradecka a v devět ráno měli být v hotelu Olšanka. Já jim chtěla k snídani upéct štrúdl. Samozřejmě z koupeného lístkového těsta. Ráda vařím, ale ne pro sebe samou. Jeden z vnuků, který u mě bydlel, totiž získal půlroční stipendium někde v Singapuru, a tak mně to „starání se“ chybí.

Pak jsem se chvíli „flákala“, stlala postele, vyřizovala e-maily a v jednu jsem již byla na aukci obrazů a plastik v Modré posluchárně v Klementinu. Přestože flagelantsky stále o sobě říkáme, že jsme špatní, již podesáté se tam konal Aukční salon výtvarníků, kteří své obrazy darovali Kontu Bariéry, jež existuje při Nadaci Charty 77. Zisk z prodeje pak bude použit pro ty, kteří potřebují pomoc.

Sice jsem od samého počátku členkou rady Konta Bariéry, ale na aukci jsem nakupovala poprvé. Kamarádka z Curychu, která tam má na Bahnhoffstrasse knihkupectví, si vybrala na výstavě těchto darů asi čtyři věci a já to teď měla v dražbě obstarat. Myslela jsem si, že to bude nuda, ale prožívala jsem to se zaujetím.

Na filmové plátno ve zšeřelé posluchárně vždy promítli dražený objekt. Profesionál z aukční firmy Kodl vyvolal číslo, s úsměvem, ale velice rychle opakoval cenu poprvé, podruhé, potřetí i částky peněz podle toho, jak se zájemci hlásili, a pak to odklepl. Nejsem bázlivá, ale když si kupuji kafe v automatu, tak vždy čtu znovu návod a nervózně sleduji, zda mám napřed zmáčknout navíc mléko a kde cukr. Koupit si jízdenku na vlak v cizině nezvládnu a až se přes automaty budou kupovat letenky, tak asi začnu přes Atlantik pádlovat.

Bylo to na mě zkrátka rychlé, a když se blížilo číslo obrazu, který jsem měla koupit jako první, znervózněla jsem. Pozorováním druhých jsem zjistila, že je lepší zvednout svoje číslo, tedy přihazovat peníze, až těsně před posledním odklepnutím. Nabídkou na začátku jen zvyšujete zájem a cena se zvedá. Když ten druhý projeví o něco zájem, chceme to také. Vlastně se tím kupující vzájemně hecují. Současně to ale ve mně vzbudilo vnitřní rozpor: chci to pro kamarádku za relativně nízkou vyvolávací cenu, a současně chci, aby Konto Bariéry získalo z prodeje co nejvíc peněz. Ty budou použity na stipendia a asistenční pomoc pro handicapované studenty.

Teprve po první přestávce se promítl obrázek Xénie Hoffmeisterové, jehož vyvolávací cena byla devět tisíc a který jsem měla koupit. Rychle jsem zvedla ruku s číslem, ostatní začali přihazovat. Deset tisíc, dvanáct tisíc, dvacet tisíc a já se vždycky přihlásila, až když se původní částka ztrojnásobila. Pak jsem dostala strach, že jsem to přehnala, a tak to koupil někdo jiný. Na maximální výši či násobek jsem se své kamarádky nezeptala. Ostatní tam seděli i s několika mobily vedle sebe a dotazovali se průběžně těch, kteří to měli pak zaplatit. Bankovním převodem. Jak jinak.

Přestože jsem Xénii Hoffmeisterovou nezískala, vydělala jsem pro Konto dvacet tisíc jen na jednom obrázku. To jde! Nejen obrázek, i sochu Civiče od Hany Pulkrábkové jsem zakoupila. Fajn. Tak holt bude ten Civič z pálené hlíny civět z okna na Freudenbergu na Alpy. Bude to mít určitě lepší, než kdyby u mne koukal v Klimentské na barák naproti.

Dražba se protáhla až do večera, a tak jsem výjimečně nešla na přednášku v Rafael Institutu do Maislovy ulice. Po zprávách 168 hodin jsem si vlezla do postele, dočetla v Respektu článek od Andrého Glucksmanna o Chodorovském a šla spát.

Konto Bariéry od umělců i sponzorů získalo za prodej 4 733 200 korun, absolutně rekordní částku z deseti proběhlých aukcí. Já pro kamarádku z Curychu nakoupila za 40 tisíc. Kolik to je vlastně procent z celé té částky, to si vyťukám na kalkulačce až v pondělí ráno. Z hlavy to již spočítat nedovedu, přestože mám „státní maturitu“. Jiná dříve nebyla.