Kniha, na kterou se nemůže zapomenout

Francouz Antoine Vitkine (1977) je autorsky rozkročen mezi tvorbou televizních dokumentů a psaní literatury faktu. Obě disciplíny u něho těsně souvisejí. Nejprve měl předloni v květnu premiéru jeho šestapadesátiminutový snímek o rezonanci Hitlerova spisu Mein Kampf v dnešním světě, vloni následovala publikace Mein Kampf. Příběh jedné knihy. Tento autorův v pořadí třetí titul, byl nyní vydán česky.

Vitkineho tvůrčí dvojdomosti si nad prací o Mein Kampfu nelze nevšimnout. Běžný historický výklad, převažující v první polovině svazku, postupně – jak se autor blíží k současnosti – ustupuje pasážím s reportážními prvky, u nichž Vitkine, jak sám přiznává, čerpá ze setkání, která absolvoval při natáčení televizního dokumentu. A protože ho Mein Kampf zajímá ve všemožných souvislostech, například jako literární dílo, ideologický úkaz či předmět knižního podnikání, nasvěcuje dějiny Hitlerova textu plasticky a komplexně: od okamžiku, kdy neúspěšný pučista pojme na konci roku 1923 ve fešáckém kriminále v Landsbergu úmysl „upřesnit“ svůj postoj a vášnivě se pustí do psaní, až po obsáhlé líčení popularity, jíž se Mein Kampf těší v dnešním Turecku, což je dost mrazivá tečka Vitkineho knihy. Obzvláštní důraz pisatel klade na osudy Mein Kampfu ve Francii, což je pochopitelné – jednak je to jeho vlast, jednak se Hitler vůči Francii ve svém textu agresivně vymezoval a nesliboval jí nic dobrého. Dodejme ještě, že když dokumentarista vypočítává, kde a jakým způsobem byla inkriminovaná kniha v minulých letech vydána, neujde jeho pozornosti ani český případ, který skončil u soudu – Mein Kampf vydal Michal Zítko ve svém nakladatelství Otakar II.

Časově má příběh Hitlerova spisu ve Vitkineho vrstevnatém pojetí dvě hlavní části: jako dílo autora žijícího, tedy do jara 1945, a jako dílo, které tu po něm zůstalo a k němuž je třeba se nějak postavit. Lze říct, že Antoine Vitkine vykresluje podivuhodnou galerii postojů. Ten jeho můžeme označit za kritickou otevřenost: „Mein Kampf se nedá ničím zakázat, je zbytečné se od něj distancovat nebo ho zahrabávat do nejskrytějších hlubin kolektivního nevědomí, i kdyby to dokonce bylo možné. Mein Kampf je a ještě dlouho bude mezi námi. Lepší je z něj, jak na Západě, tak jinde, vyvodit užitečná naučení,“ píše v jednom z ponaučení, v nichž svá pátrání shrnuje.

Vitkineho irituje zametání minulosti pod koberec, na něž osobně narazí v současném Landsbergu. Se smutnou ironií líčí setkání na ministerstvu financí spolkové země Bavorsko, které do konce roku 2015 vlastní autorská práva na Mein Kampf: ministr financí se ze schůzky, na níž má osvětlit, podle jakého klíče úřad přistupuje k verdiktům ohledně publikování díla, na poslední chvíli vyvlékne. Pověřený úředník za doprovodu ustaraného tiskového mluvčího opakovaně žádá televizní štáb, aby zastavil kameru. Vitkinemu je úředníky připomínáno, že téma je „velmi závažné“ a že jemu učinili výjimku: německým médiím se žádosti o interview zásadně zamítají. Na jedné straně tedy tichá démonizace knihy, o níž raději pomlčet, na straně druhé, poukazuje Vitkine, náleží Mein Kampf k těm několika dílům, které demokratické síly hrubě podcenily, protože nevěřily, že ty texty mohou strašlivě smýknout dějinami. Vedle Mein Kampfu jmenuje například Maovu Rudou knížku, rwandský Manifest Bahutů nebo také Memorandum Srbské akademie věd a umění z roku 1986. To, že hlásané cíle vypadají šíleně a že jsou hlásány veřejně, neznamená, že nemohou být uskutečněny.

Autor je redaktorem MF Dnes.

ANTOINE VITKINE: MEIN KAMPF. PŘÍBĚH JEDNÉ KNIHY
Přeložila Lenka Holubová Mikolášová, Paseka, 248 stran