Kde vzít dolar na den

Bar na hlavní ulici v městečku Petit-Goâve v západním Haiti je obležen hroznem lidí. I v noci je pětadvacet stupňů. Většinou mladí lidé popíjejí místní pivo Prestige, vedle barového pultu hraje kapela pomalé karibské rytmy. S atmosférou poklidné dovolené v Karibiku neladí jen témata hovorů. V jednom hloučku probíhá vášnivá debata, jestli je v případě hromadné bouračky správné jet na místo a odvézt zraněné do nemocnice i za cenu rizika pomsty v případě, že dotyčný při převozu zemře. Mají tu sice několik sanitek, těm ale chybí registrace, takže stojí na ulici a nejezdí. Jinde se řeší právě probíhající násilné demonstrace v hlavním městě a nové zprávy o únosech humanitárních pracovníků.

Když sem tito lidé odjížděli, měli všichni jasno. Jeli na Haiti pomáhat obětem zemětřesení, které za sebou zanechalo přes milion lidí bez střechy nad hlavou. Pak ale přišly nevyhnutelné otázky: Jaká je naše role, jaký máme mandát? Kdy máme říct, že tohle už není náš boj? Každému, kdo přijede na Haiti jako humanitární pracovník, začne být totiž po nějaké době jasné, že zemětřesení, které nějak postihlo třetinu obyvatel země, bylo jen další kapitolou v neveselé historii této nejchudší země západní polokoule. Polovina lidí je negramotných, osm z deseti absolventů střední školy emigruje do Spojených států.

„Pokaždé, když odsud odjíždím, si říkám, že už to nemůže být horší,“

říká Němec Thomas Ranz, který na Haiti jezdí už dvacet let.

„Jsem tu snad podesáté a při každé nové návštěvě pozoruju další úpadek.“

S postupující nocí se hudba pomalu zrychluje. Zpěvák se zpoceným čelem zpívá v haitské kreolštině a rozumět jsou jen dvě slova – Marie a Valerie. Jsou to jména dvou Češek, které tu pro společnost Člověk v tísni už osm měsíců pracují. Ve městě je zná každý. Minulé měsíce jezdily po okolních školách a zpěvem lákaly děti zpátky do lavic. „Školy jsme na návrat dětí připravili, vyškolili jsme učitele, aby s traumatizovanými dětmi uměli pracovat. Hlavní ale bylo, aby děti a rodiče přijali fakt, že se má život zase vrátit do normálních kolejí,“ vzpomíná Marie Skálová, která vzdělávací projekty vede. „A zpěvu tady rozumějí lépe než čemukoli jinému.“

Školní docházka začala v říjnu, tedy devět měsíců po zemětřesení, i když se zatím učí ve stanech na dvorech a na školních hřištích. Také dětí do nich zatím nechodí tolik, kolik by mělo, i když počty každý den narůstají. Jen v tomto okrese se zřítilo 54 škol, jiná statistika uvádí osmdesát. Ve skutečnosti to však není podstatné, protože děti nechodí ani do neponičených budov. „Školu jsme si s pomocí přátel opravili sami,“ vypráví řádová sestra z církevní školy Dětí světla na předměstí. „Před měsícem se ale země zas otřásla, a rodiče proto pořád nechtějí děti pustit pod beton.“ I tady se proto děti učí pod cáry igelitu. Když prší, škola není.

V horách

Bílý terénní automobil se pomalu šplhá do hor, které se prudce zvedají už kousek od moře. Kolem jsou malá políčka s kukuřicí nebo fazolemi, zahrady s grepy, mangy či kávou. Dva muži vedle cesty mlátí tlustými holemi obilí. Vynález cepu sem ještě nedorazil. Škola ve vesničce Platon Reno se při zemětřesení složila jako domeček z karet. Naštěstí už bylo pět odpoledne, a tak většina dětí přežila. „Zatím se sem vrátilo 135 dětí, z původních 193,“ popisuje situaci ředitel Augustin Fritzner. Díky humanitární pomoci tu zatím mají stany, brzy se má stavět nová škola – tentokrát ze dřeva. Oficiálně se bude jednat o dočasnou stavbu, nová výstavba z cihel začne až poté, co vláda vydá nové normy. A nikdo zatím neví, kdy to bude.

Další dřevěná škola bude stát o několik kilometrů dál, dojít se k ní dá jen pěšky. Zatím si tu postavili provizorní přístřešek ze dřeva a plechu. V okolí školy jsou jen zelené kopce, není vidět jediný dům. Mnoho lidí po zemětřesení odešlo do města, protože přišli o dům nebo aby dostali něco z humanitární pomoci. Teď, když už pravidelná potravinová pomoc nepřichází, se obyvatelé hor vracejí a snaží se začít znovu. Někteří přišli o dobytek, jiní při sesuvech půdy o svá pole. Cholera tu zatím není a humanitární pracovníci se dodávkami purifikačních tablet a mýdel snaží, aby tomu tak bylo i nadále.

Živo je však jen na školním dvoře, kde si i v sobotu hraje skupinka dětí. Ty menší na sobě mají jeden kus potrhaného a špinavého oblečení, ty starší mají kusy dva. „Několik dětí, které přišly o rodiče, tu teď zkrátka bydlí, musíme se o ně nějak postarat,“ vysvětluje místní učitelka Marie. Před zemětřesením měla ještě malý obchůdek. „Nejsou peníze, abych začala znovu, a tak se tu starám o děti,“ říká.

Port-au-Prince

Šedesát kilometrů dlouhá cesta do hlavního města Port-au-Prince trvá čtyři hodiny. Krokem popojíždějící auta se místy brodí půl metru hlubokou špinavou vodou, která tu zbyla po posledním dešti a nemá kam odtéct. Prodavači nabízejí tyče cukrové třtiny, smažené solené banány nebo pytlíky s vodou. Destrukce je pořád vidět všude kolem. Ulicím a městům ale právě teď vévodí plakáty s kandidáty na prezidenta, který se má volit 28. listopadu. Je jich tu 38, v rádiu co chvíli některý z nich vášnivě řeční. Volební účast ovšem asi valná nebude už jen proto, že se voliči museli dva měsíce předem zaregistrovat a nekonečné fronty před úřady mnoho lidí odradily. Hlavně však Haiťané nevěří, že by byli schopni chování poloautoritářského režimu ovlivnit.

Vojáci ze Srí Lanky s modrými přilbami a bílým nápisem UN na hlavách, kteří se marně snaží řídit dopravu, jsou poněkud komickou ilustrací snahy dokázat, že se svět o Haiti stará. Na městu Port-au-Prince je znát, že se sem během posledních dvaceti let každý rok přistěhovalo přes sto tisíc lidí z jiných koutů země. Město se zahušťovalo a živelně rozrůstalo do všech stran. Před zemětřesením tu žilo dvacet pět tisíc lidí na jeden čtvereční kilometr, teď navíc každý volný prostor venku vyplňují modré a bílé plachty stanů nebo provizorních přístřešků.

Bývalé parky a náměstí v lepších částech města vypadají jako stanová městečka postavená při příležitosti nějakého hudebního festivalu. Jenže lidé tady žijí už několik měsíců a vyhlídky na lepší budoucnost jsou vzdálené. Málokdo vlastnil dům i pozemek, který byl řádně evidovaný, lidé často nemají ani osobní doklady. Tábory postavené ve městě měly být jen dočasné. Teď se tyto pozemky vylepšují, vysypávají štěrkem, budují se povrchové kanály, aby v nich alespoň nestála voda. „Majitelé pozemků a vláda chtějí, aby šli uprchlíci pryč,“ vysvětluje Luxonne, Haiťan, který pracuje pro irskou organizaci Concern. „Nikdo ale neřekne, kam by měli jít.“ Vzniká tu napětí, lidé začínají svůj hněv obracet i proti OSN a nevládním organizacím. I v táboře se Luxonna ptají, co s nimi bude dál. „Tohle musí vyřešit vláda, ne organizace z Irska,“ snaží se vysvětlovat. „Jenže vláda se v táboře neobjeví a lidé chtějí znát odpovědi.“

Navíc je tu nová hrozba v podobě epidemie cholery. Ta se sice šíří z oblastí, které zemětřesením zasaženy nebyly, ale její dopad na lidi žijící v provizoriu je daleko větší. Nervozita proto stoupá a také pocit bezpečí z Petit-Goâve a okolních hor je pryč. Na auto s cizinci občas někdo zahrozí pěstí. Demonstrace proti OSN jsou před volbami stále častější, ať už se protestuje proti pomalu probíhající obnově země nebo proti tomu, že nepálští příslušníci modrých přileb zavlekli na Haiti choleru. (Nic takového se nepotvrdilo.)

Přes řadu nepřehlédnutelných problémů se ale zdá, že město dokázalo statisíce nových lidí bez domova absorbovat. Na ulicích je čilý ruch, nekonečnými zácpami paralyzujícími město se proplétají pouliční prodavači. Nové slumy splynuly se starými, lidé řeší, jak se den ze dne uživit. Polovině Haiťanů k tomu před zemětřesením stačil méně než jeden dolar na den a na ulici se zdá, že právě ten jeden dolar tu spousta lidí intenzivně shání. 

NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ POMOC

Humanitární operace po zemětřesení na Haiti byla jednou z největších v posledních letech. Zničené hlavní město a základní infrastruktura znamenaly velikou logistickou výzvu. Čtyři miliony Haiťanů obdržely potravinovou pomoc, milion a půl lidí dostalo provizorní střechu nad hlavou. A co bude dál?

Odklizena je asi osmina trosek, postaveno nebo opraveno není prakticky nic. Navíc se zdá, že mezinárodním snahám o vybudování lepšího Haiti dochází dech. „Je jasné, že tábory hned tak nezmizí,“ říká Damien Berrendorf, vedoucí největší evropské humanitární agentury ECHO. „Naší prioritou pro rok 2011 bude podpora projektů, které se budou snažit propojit tábory s okolními oblastmi.“

Přitom ani teď si Haiti na nezájem donorů nemůže stěžovat. Humanitární organizace včetně agentur OSN žádaly na první rok pomoc ve výši 1,4 miliardy dolarů, z čehož dostaly jednu miliardu (to je sedmina haitského HDP). Plán byl tedy splněn ze 72 procent, což je neobvykle vysoké číslo a haitská humanitární výzva byla v roce 2010 nejúspěšnější ze všech (pomoc obětem povodní v Pákistánu je zatím financována z 39 procent).

Autor je zástupcem ředitele humanitární a rozvojové sekce společnosti Člověk v tísni.