Jeden den v životě

Dnes vstávám poměrně brzy. S manželem vypravíme děti do škol a školky a já vyrážím za tchyní – pomáhám jí s péčí o jejího devadesátiletého tchána. Dopoledne se tedy věnuji omývání a krmení dědečka, pak se vydávám do motolské nemocnice, kde mám na starosti malou rodičovskou ubytovnu Nadačního fondu a Sdružení Klíček. Naše ubytovna tu funguje už sedmnáct let, má jen čtyři pokoje a pořád není v našich silách její kapacitu zvětšit. Já zde zastávám funkci „paní ubytovací“ skoro již dva roky. Během té doby se u nás ubytovalo okolo sedmi set rodičů z celé republiky. Někteří se musejí bohužel vracet, léčba jejich dětí je velmi zdlouhavá a náročná.

Na ubytovnu dorážím chvilku před jednou, v jednu hodinu začínají naše „úřední hodiny“ (i když díky telefonu jsme rodičům k dispozici skoro pořád). Ubytovna je dnes, jako vlastně většinu dní, prakticky úplně plná. Na kuchyňce už sedí rodina malého chlapečka, který je hospitalizovaný na ARO. Babička, dědeček a maminka. Maminka chlapečka je na nemocniční ubytovně, a tak jen řeším, kam dnes uložím prarodiče – pokoj, na kterém u nás dosud spali, dnes ochotně uvolnili pro další rodinu. Ta přijíždí se svým synem na onkologii, a protože chtějí být všichni spolu, jinou možnost než být u nás na ubytovně nemají. Nemocniční ubytovna totiž přijímá podle nařízení nemocnice k jednomu dítěti jen jednoho rodiče – a to samozřejmě jen v případě, že se rodiče o možnosti ubytování vůbec dozvědí. Tito a spousta jiných rodičů si nemohou dovolit hotel. Takže na malý dvoulůžkový pokoj s jednou přistýlkou nakonec ubytuji rodiče a dva sourozence.

Ještě jsem ani nestačila dořešit, kam uložím prarodiče od chlapečka z ARO, když na dveře naší malinké kuchyňky, mimochodem v podmínkách nemocnice považované za luxus, zaklepou další rodiče. Za dveřmi stojí mladý romský pár. Prý je poslali za mnou z nemocniční ubytovny, zda pro ně nemáme místo. Chtěli by být spolu. Říkají, že paní je labilní a bere hodně léků. Bezradně krčím rameny. Místo nemám. Jedině bych je musela dát každého na jiný pokoj, a pokoj pro pány už je v podstatě plný. Zbylo jen lůžko na palandě, které je ale spíše myšleno pro děti. Oba mají z kliniky vypsaný lístek na ubytování, a tak je znovu posílám na nemocniční ubytovnu a radím jim, ať si na klinice nechají potvrdit, že je maminka labilní a potřebuje podporu partnera. Odcházejí. Za chvíli zvoní telefon. Volá pán z ubytovací kanceláře FN Motol. Nemůže je prý ubytovat spolu ani zvlášť, protože může ubytovat jen jednoho rodiče k dítěti. Říkám, že by mohli požádat o výjimku, když je maminka labilní. Na to odvětí, že to nemá jak prokázat a nakonec všechny maminky v nemocnici jsou labilní, s čímž musím souhlasit. Na ředitelství je nepošle (tam schvalují výjimky), protože prý stejně nemají šanci výjimku získat. Nakonec kapituluji. Rozhodnu se vzít rodiče na naši ubytovnu – nebudou sice spolu na pokoji, ale budou moci alespoň trávit společně čas v kuchyňce. Nakonec: nemocniční ubytovna ani žádnou kuchyňku nemá.

Volám další mamince, která se u nás chtěla ubytovat s přítelem na víkend. Je čerstvě po porodu, její miminko je na chirurgii po operaci a ji tam s ním nechtějí nechat. Bohužel pro ně nemám pokojíček. Musela bych je rozdělit. Radím jim, ať si přinesou lístek na ubytování s žádostí o ubytování druhého rodiče z důvodu psychické podpory. Druhý den se dozvídám, že uspěli. A nemuseli ani na ředitelství. Jsem ráda. I když mi samozřejmě vrtá hlavou, proč to někdy jde a někdy ne. Po čtvrté hodině ještě na chvíli zaskočím na pediatrickou kliniku za holčičkou, která je v nemocnici s malými přestávkami už skoro tři roky. Má teď u sebe babičku, ta však musí příští týden odjet. Skládáme papírovou hvězdu a hned ji vylepujeme na okno.

Cestou domů se stavuji u manžela v práci. Volá mi další tatínek, potřeboval by ubytovat od úterý s manželkou. Jejich dceři se už potřetí objevil nádor v hlavičce. Zatím je nemám kam dát. Mám vztek, tak alespoň nakopnu stůl.

Přijíždíme s manželem domů, kde na nás čekají naše tři úžasné děti. Nejstarší dcera dnes uvařila večeři. Po večeři manžel již tradičně usne při čtení pohádky. Zhasínám a jdu také spát.