Je 6.45, hraje rádiobudík, Oldies radio 103,7 FM, Monday, monday. Venku zima se sluncem. Moderátorovi ujela tramvaj a přeje posluchačům, aby ji stihli. O. k. V okně komíny, holubi, barevné listy. Stavím na kafe, než se uvaří, stihnu sprchu, pak snídaně, líčení, e-maily a vypadnu do proudu lidí na ulici. Dneska dopoledne terén, odpoledne kancl a konzultační hodiny. Zase nic nenapíšu. V 8.00 barokní krov, vyřezané trámy a zbytek sešroubovaný ocelovými traverzami. Bude tu pěkný mezonet a VY jste proti tomu přece nic neměli. Ale MNĚ to vadí. Dusno. Proč chcete do zdiva vrtat, když ho chceme vysekat, proč chcete maloformátovou dlažbu, když to není moderní, proč nemůžeme na ten krov nalepit izolační fólii? Chce to pevné argumenty. V krajním případě zvolám:
„Kam se ztratila úcta k tradici? Copak jsme úplně ztratili národní identitu?“
Když to nejsou cizinci, většinou to zabere.
Běžím do práce. Čeká na mě šest chlapíků z velké akce. Zásluhou velkých investic se povedlo zničit, co se dalo. Poslední, co jde zachránit, je barva fasády a oken. Nestíhám, jdu o deset minut později. Truhlář s kusem okna v podpaždí hodí hlavou: „Dobrej, jaká byla snídaně?“ Otvírá se mi kudla v kapse. „Jestli je pro vás zničený barokní krov dobrá snídaně, máme asi jiný apetit.“ Rozhodil mě. Ustupuji. Píšeme zápis z jednání a okna budou tak, jak je vyrobili, čistě bílá. Sakra. Poučení pro příště. Telefonát. Přišla vám už žádost na reklamu před naší restaurací? Urychlete to, přicházíme o zisk. Jasně, zisk, to je moje priorita. Jdu do spisovny pro složku ze stavby, kde mám být v 10.30. Gotické sklepy, románské podloží, renesanční klenby. Uvidíme, jak tam půjde udělat vinárnu. Pánové, proč jste tu vykopali tu díru? Volám archeologům. Poplach. Velká část románské vrstvy je pryč. Archeologové rychle domlouvají vstup do objektu, aby mohli prohlédnout, co v tom bahně zbylo. Je to v dobrých rukách, můžu jít na další akci.
Rekonstrukce bloku. Tady budou umístěny klimatizační jednotky, hydroizolace nalepená na středověkém opevnění není předmětem našeho projektu. Chci vidět nižší patra, kde jsou pozůstatky starší zástavby. Cítím bahno a plíseň. Naivně se ptám: „To je tu ještě od povodní?“ – „Ne, ne, to je jen něco s vodou, ale spravuje se to.“ Staré lítačky do kinosálu, odpadky, vytrhané sedačky z hlediště a z promítací místnosti se valí voda. Viděl to statik? Samozřejmě, vše je v pořádku. Nefunguje mi foťák. Tvař se, že je to v pohodě, ať tě sem pustí i příště a můžeš to vyfotit. Vylezu a je mi blbě. Už byl konec světa? Když jdu po ulici, nemám páru, co se děje v útrobách těch domů. Svět je jinde. Kde to nešlo hned, musí se to nejdřív zničit. Pak je každý rád, že to nespadne celé. Zisk, byznys, investice, lobby vyvolených, kteří žerou z koryta chráněného strachem. Strachem všech, kdo se o to koryto kdy otřeli. Chci být chvilku sama.
Od 14.00 konzultace. Kanceláří proudí lidé. Mezitím hledám na internetu negativa izolačních fólií a šetrné způsoby sanace opukového zdiva. Myslím na břicha domů.
Večer se koná slavnostní otevření akce, na které pracovala Zlata. Dva roky, každý týden. Precizní práce. Beru minisukni, podpatky, nehty na červeno, sametová kabelka, těším se. Raut. K nebi se tyčí vepřová kýta v záplavě salátu. Fotím to pro Zlatu, která nemohla přijít. Došly skleničky na víno. Proslov. Dlouhý boj, málo peněz, nasazení týmu, autoři expozice se plácají po zádech… přes úskalí, která celou dobu kladli památkáři, jsme to dokázali. Co? Proč škrtli Zlatu ze svého hvězdného týmu? Je památkář opravdu tak vzdálený jejich profesím? Českou péči o památky známe jen z průšvihů. Z úspěšných akcí je lepší ji vynechat. Narušilo by to zavedený kredit otravného úřadu.
Jdu si dát víno domů. Vana, svíčka, sklenička, rozhovor na lidské téma. Život je jinde. Větrné mlýny se točí. Opravdu je život jinde? Ale smysl to má. Smysl to má, dokud piju čisté víno. Budík na 6.45. Kerouac pobrukuje pár vět z On the Road. Usínám.
Martina Hrabová,památkářka v Praze
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
