Milost pro malbu

Jeden krok kupředu a dva kroky zpátky. V případě Ceny Jindřicha Chalupeckého, která si v těchto dnech odbývá jedenadvacátý ročník, je to paradoxně ideální stav. Dopředu míří klání pro mladé výtvarníky tím, že ho může vůbec poprvé vyhrát autor s kořeny dále než na Slovensku, což je od komise vybírající finalisty chvályhodná reakce na rostoucí pestrost zdejší scény. Zpátky pak cena míří tím, že v ní má po dlouhých sedmnácti letech vážnou šanci získat vítězství malíř, respektive malířka, a že po pár letech rozpačitého hledání našla v pražské galerii DOX znovu partnera, který jí důstojnými prostory i přístupem přidává na vážnosti.

O vítězi se rozhodne příští úterý. Už teď je ale jasné, že se Chalupeckého cena po minulém rozpačitém ročníku probudila. A skrz návrat k vlastní tradici vykročila správným směrem.

Pochybuji, tedy jsem

S cenou, která v kraji ovlivňuje tón scény na několik let dopředu, se muselo něco udělat. Kdo snad zapomněl: loni vyhrál Jiří Skála s instalací složenou z textů, v nichž se komplikovaně vyznával ze svého vztahu k umění, a porota to zdůvodnila slovy, že má přes všechnu náročnost svých sdělení „vůli komunikovat s divákem“. Nebylo to šťastné rozhodnutí. Skála patří k věčným hledačům cesty, jak vyjádřit, že věčně hledá cestu, jak se vyjádřit. Což stvrzuje i svým aktuálním dílem, jež prezentuje v rámci výstavy všech dosavadních laureátů Chalupeckého ceny, která letošní ročník doprovází. Mezi reprezentativními pracemi svých předchůdců (Vincourová, Černý, Gabriel, Nikl, Koťátková či František Skála) vystavuje titěrný lístek nalepený na sloupu s textem o tom, že se „dívá okolo a stále pochybuje“.

Ano, pochybnosti nad smyslem současného umění jsou namístě nejen pro ty, kteří se na něj dívají, ale i pro ty, kdo ho vytvářejí. Nicméně důležitou rolí Chalupeckého ceny je vysílání signálu mladým výtvarníkům, že když se přes své nejistoty přenesou, jejich práce smysl má. Loňský ročník tak musel těm, kteří už se nehledají, připadat jako rána do vazu. Rozpačitost celé akce navíc podtrhla instalace: výstavní finále probíhalo na schodišti několikapatrového DOXu, a protože Skálova instalace blokovala únikový východ, autor ji musel předčasně odstranit.

Letos už jsme ale někde úplně jinde. Zůstáváme sice ve stejné galerii, avšak už ne na chodbě, nýbrž v jedné z jejích obrovských výstavních hal. A v ní se ve finále představuje sedm vyzrálých a sebevědomých autorů.

Ruská inspirace

Vasil Artamonov (1980) a Alexey Klyuykov (1983) se narodili v SSSR, konkrétně Moskvě a Vladimiru. V Praze vystudovali VŠUP a posledních pět let spolu tvoří dvojici. Porota Chalupeckého ceny měla vždycky problém srozumitelně vysvětlit, proč do finále vybrala toho kterého kandidáta, letos je ale i v tomhle ohledu vidět posun k lepšímu. O dvojici trefně říká, že „svou prací reaguje na politické otázky související s vývojem demokratických systémů a kapitalistických ekonomik v bývalém sovětském bloku“. Artamonov s Klyuykovem navazují (a hojně ho citují) na socialistický konstruktivismus i realismus, přičemž si střílejí z globálního kapitalismu. V jedné dřívější performanci například potměšile vyseli pšenici na golfové hřiště.

V DOXu teď ukazují dřevěné formy k odlévání ocelových součástek, které našli v bývalé Poldovce. Jsou to nabarvené bizarní kolosy, jež trochu připomínají 3D graffiti: nepotřebné kusy se přenesením do galerie po vzoru Duchampových ready mades stávají uměním, kde je navíc autoři doplňují snímky vlakových nárazníků se značkami připomínajícími sto let staré kompozice radikálního ruského malíře a teoretika Kazimira Maleviče. Výtvarníci tak dovedně probouzejí vysloužilé výtvarné cesty v nový život.

Ve zkoumání jazyka starého umění si s nimi rozumí další finalista, leningradský rodák Václav Magid (1979). U něj porota vyzdvihuje „kurátorskou a teoretickou práci“. Je to tak: Magid je především originální kurátor opřený o filozofické vzdělání na Karlově univerzitě. Právě své dva letošní soupeře před dvěma lety přizval na skupinovou výstavu Současný český kubismus v Galerii hl. města Prahy, na které demonstroval zbrusu nový, leč jím vymyšlený a záměrně fiktivní směr. Podobně intelektuálně přistupuje i k vlastní tvorbě. V DOXu vystavuje příběhy čtyř svých – nejspíš opět imaginárních – mentorů: na panelech v textech popisuje jejich život, který pak ilustruje na čtyřech dětských leporelech. Tahle instalace očividně navazuje na ruský konceptualismus. Je ovšem nutné říci, že to není zdaleka tak zapamatovatelný zásek, jaký si Magid na scéně vysloužil aktivní účastí na proslulé akci ve Veletržním paláci, kde se v roce 2004 vykálel před obrazy Milana Knížáka.

Pražský monopol

Poslední autorka ve finále, jejíž rodinná historie sahá do zemí bývalého SSSR, je Alice Nikitinová (1979). Narodila se v Žatci, ale střední uměleckou školu vystudovala v Kyjevě, kde strávila dětství. Akademii už absolvovala v malířském ateliéru Jiřího Sopka na pražské AVU. Komisi její přístup k malbě oprávněně zaujal „díky soustředěnému přístupu a eliminaci nepotřebných prvků“.

Její malby jsou plné banálních věcí typu lopata, roura, žebřík či Tepláky a gumáky (jak zněl název její letošní výstavy v GHMP), nazvětšováním jejich detailů často až k nepoznání však dochází k příjemnému znejistění diváka. Je tomu tak i nyní v DOXu, kde Nikitinová – i u ní se v mnohém nabízí návaznost na Maleviče – vystavuje například malbu tramvajových trolejí připomínajících v tomto podání znepokojující krasopis.

David Böhm (1982) a Jiří Franta (1978) už byli ve finále loni. V DOXu tehdy vystavili textovou instalaci, kterou si návštěvníci museli zviditelňovat baterkou. Teď se dvojice, jež na AVU prošla malířským ateliérem Vladimíra Skrepla, postavila na druhou stranu barikády: to ona naopak podstoupila zkoušku trpělivosti. Zopakovali tu nápad, který už si letos vyzkoušeli v Karlin Studios. Malovali v posilovně, kde si k rukám přidělali závaží, nebo za sebe nechali malovat větve stromů; zkrátka za pomoci krkolomných prostředků dosáhli malby nezávislé na jejich rukopise.

Porotu jejich práce zaujala „díky dokonalému formálnímu zpracování“, což nezní moc logicky, jdou přece právě proti formě. Nicméně se dá říct, že oproti loňsku je to instalace příjemně odlehčená, záznam průběhu malby tu promítají přímo na výsledná plátna. Na druhou stranu, když v Karlin Studios malovali na zeď lžící čmoudícího bagru, mělo to o dost větší náboj.

U Vladimíra Skrepla na AVU (monopol pražských vysokých škol ve finále mimochodem vůbec neodpovídá pestrosti zdejší scény!) vystudoval i Jakub Matuška (1981) známý pod jménem Masker. V DOXu teď vystavuje na dvou místech: v nedalekém prostoru probíhá expozice Metropolis, kde se prezentuje s výkvětem streetartové komunity Pastou, Pointem či Crypticem 257. I mezi těmito osobitými sprejery vyčnívá transformováním svých uličních děl na plochu mnohem menšího plátna. Porota si už s jeho charakteristikou nevěděla rady, přesvědčil ji „svou malířskou kvalitou a osobitou poetikou“, což se dá říct skoro o každém, kdo vyleze z akademie, pro Maskera by se přece jen hodilo něco originálnějšího.

Vždyť ze všech finalistů je to právě on, kdo má v tvorbě nejjasnější tvář. Jeho surreálně laděné vize Mužů podivuhodných tvarů a názorů, jak zní název jeho souboru, jsou pádným argumentem proti všem hrobníkům současné malby, jež je podle nich už ubíjející nudou: Maskerovým figurám probíhá v tělech i mimo ně nevyčerpatelný zástup zhmotněných duševních pochodů, dějů, které odporují všem zákonům fyziky, estetiky ba i etiky, vše je do sebe dokonale propletené a podané nezaměnitelným Maskerovým rukopisem, který tahle různě deformovaná těla otvírá zvědavému pohledu jako nějaký hladový chirurg kombinovaný s hlubinným psychoanalytikem.

Masker by si cenu zasloužil nejvíc. Martin Mainer, jeden z letošních porotců a poslední malíř, který ocenění v roce 1993 získal, se ovšem už nechal slyšet, jak to mají malíři u jeho kolegů při posuzování těžké, že konceptualistům se věnuje víc času. Zrovna v letošním finále to zas až tak vadit nemusí. Porota totiž vzhledem k jeho vysoké úrovni v podstatě nemůže sáhnout vedle.