Mácha is not dead

U příležitosti 1. máje mimořádně odemykáme článek o básníkovi Karlu Hynku Máchovi, jeho litoměřickém pomníku a sporu o máchovský kult. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem. Článek je zároveň pozvánkou ke koupi nadcházejícího Respektu 19/2018, který vyjde v pondělí 7. května. V něm najdete text o Máchově Máji. O tom, proč je pro mnohé Čechy  tato skladba populárním symbolem lásky a zamilovanosti, i když její obsah zdaleka neodpovídá známému úvodnímu čtyřverší: Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj.

…

Palubní desce terénního vozu dominuje kovová plastika s českým lvem. Jan Grimm je totiž vlastenec. A také litoměřický patriot, jak opakovaně zdůrazňuje. Ačkoli se do srdce Českého středohoří přestěhoval teprve před patnácti lety, našel tu přesně to, co hledal. Malebné městečko, kde je všude kousek a lidé žijí pospolu, jak to znával z pražských vináren, kam chodíval s kolegy výtvarníky před revolucí. Vystudovaný malíř koupil v polovině 90. let se ženou na litoměřickém náměstí renesanční hotel, kde pravidelně pořádá různé kulturní akce.

Teď se jeho land rover proplétá starobylým centrem a za chvíli už mezi stromy stoupá do mírného kopce, který šofér přespolním představuje jako „litoměřický Petřín“. Sedmašedesátiletý hoteliér zastaví na malém plácku asi v polovině Mostné hory a po pár metrech ukazuje na mokrém listí vykolíkované místo, na němž bíločervená páska dává tušit stavební záměr. „Tak tady bude stát,“ říká spokojeně Jan Grimm, „je krásné, že se nám podařilo po sto letech naplnit myšlenku, kterou prosazovali velcí čeští vlastenci Jirásek, Rais a Myslbek. Mácha bude konečně tady v Litoměřicích. A z každé strany zasadíme šeřík.“

Klasik na korbě

Oslavy dvoustého výročí narození nejslavnějšího tuzemského básníka, které připadá právě na tento týden, zaměstnávají Čechy už téměř rok a jen jejich výčet by spolykal dobrou třetinu tohoto textu. Skládají se symfonie, vycházejí máchovské studie i turistické průvodce, divadla hrají všemožné adaptace, muzea a galerie se předhánějí v tom, kdo najde originálnější klíč k dílu a osobnosti klasika.

Nápad pana Grimma ovšem vyniká i v téhle záplavě. Malíř a litoměřický patriot si usmyslel dotáhnout do konce projekt, který před sto lety jeho předchůdci nechali usnout v půli cesty. Slavná socha romantického básníka od Josefa Myslbeka, pod níž si na pražském Petříně dávají dostaveníčko zamilované páry, měla totiž původně stát v Litoměřicích. Pražanům se však zalíbila natolik, že si ji nechali. A městu, kde mladý Mácha zemřel, slíbili druhý odlitek. Fundraising ale bohužel nebyl Jiráskovou nejsilnější stránkou a jeho osvětový spolek Svatobor byl nakonec rád, že z veřejné sbírky vůbec zaplatil jednoho bronzového básníka pro Prahu. Na kopii nezbyly peníze.

Jan Grimm má dnes mnohem lepší výsledky. Veřejná sbírka na pomník, kterou zorganizoval, běží teprve od září, ale na kontě už má přes sedm set tisíc korun z potřebného milionu. Ve slévárně v Horní Kalné v Podkrkonoší mezitím vrcholí výroba bronzového dvojčete petřínského básníka (v čase uzávěrky tohoto čísla scházelo už jen přivařit ruku s šeříkem).

A pan Grimm už se teď těší na zlatý hřeb celé akce. Vpředvečer dvoustých narozenin vyrazí ze slévárny nákladní auto s bronzovým Máchou na otevřené korbě a početným doprovodem. Nepojede se přímo, nýbrž máchovskou okružní cestou po okreskách – kovový velikán tak z vozu znovu spatří Bezděz, Hazmburk, Housku a další klíčová místa svého bouřlivého života. Na konci spanilé jízdy bude za účasti místní honorace slavnostně vsazen na žulový sokl v půli Mostné hory.

Pokud vám tohle máchovské třeštění připadá jako z jiného století, nejste sami. Dokonce i v obdarovaných Litoměřicích jsou slyšet názory považující tenhle styl oslav za staromódní a nesmyslný. Ale prozatím je nechme stranou. Básníkův „návrat domů“ v režii Jana Grimma totiž může sloužit jako ideální pozvánka ke zkoumání máchovského kultu, jenž se v českých dějinách postupně stal stejnou záhadou jako Karel Hynek sám. Jak se totiž z egocentrického bouřliváka, žárlivého opilce a erotomana, bytostného existencialisty fascinovaného smrtí, jehož dílu současníci vyčítali nedostatek společenské zodpovědnosti, mohl stát nedotknutelný symbol národa, který mívá k výstřednostem velmi opatrný vztah?

S nejistou vyhlídkou na jasnou odpověď se zkusme vrátit o dvě století zpátky, kdy se v příjemném bytě na malostranském Újezdě Marii a Antonínu Máchovým narodil syn Ignác.

Povaha velepodivná

Pohodlí si budoucí velikán, který si později začal říkat českou variantou křestního jména a v souladu s obrozeneckou módou přijal ještě „básnické“ Karel, bohužel mnoho neužil. Když mu byl rok, rodina dramaticky zchudla během velkého hospodářského krachu a chřadnoucí zdraví donutilo otce vyměnit náročnou mlynářskou živnost za obchůdek s kroupami. Máchovi se několikrát stěhovali do horšího, až skončili v jediné špeluňce za otcovým krámem na dnešním Karlově náměstí.

Literární historici pátrající po kořenech Máchova mimořádného díla zkoumali později jeho dětství mnohokrát, nenašli ovšem nic, co by básníka odlišovalo od jeho generačních druhů. Už během studia na gymnáziu začíná mladík psát básně, čte české a hlavně německé časopisy a knihy, oblíbí si zahraniční romantické autory a zahoří též vášnivým zaujetím pro českou otázku.

Hrstka vzdělanců v čele s Josefem Jungmannem se tehdy už nějakou dobu snaží z mnohonárodnostního guláše habsburského impéria vylovit a etablovat samostatný český národ. Není to jednoduché, převážně dvojjazyční a s Němci územně promíchaní Češi jsou vesnickým lidem, nemají svou šlechtu a dosud ani elitu nebo středostavovské měšťanstvo, chybí jim i literární tradice, o niž by se samostatná identita mohla opírat. Právě jazyk a literaturu si proto obrozenečtí buditelé vyberou coby hlavní prostředek probuzení národa a k témuž úkolu vychovávají i své nástupce. Mezi zapálenými posluchači přednášek Josefa Jungmanna se záhy po absolvování gymnázia objevuje i mladý student filozofie Karel Hynek Mácha.

„Bílá horo! Bílá horo! / odstři příkrov, jenž tě krýje / jitro tvé již svítá skoro / naše krev tvou vinu smýje!“ veršuje v jedné ze svých vlasteneckých básní a kolem dvacátého roku svého života už patří k aktivním národovcům (i když zpočátku píše svou poezii německy). Doma za krupařským krámem pořádá literární dýchánky a své buditelské básně rozdává v opisech spolužákům. Hraje ochotnické divadlo ve spolku Josefa Kajetána Tyla a v kafírně U Černého orla vysedává ve společnosti Karla Sabiny, Karla Jaromíra Erbena a dalších kumpánů a donekonečna probírají význam francouzské červencové revoluce či polského proticarského povstání.

Mladí obrozenci jsou sebevědomější a také horkokrevnější než otcové zakladatelé, i v téhle jiskrné skupince ovšem Mácha vyniká značnou výstředností. „Proti panující módě nosil vždy černou vestu až nahoru zapnutou, černý šátek na krku bez všech límců, modrý frak se žlutými knoflíky a světlešedivé pantalony,“ vzpomínal později Máchův kolega ochotník Václav Kaška. Nejde však jen o oděv. Mácha je družný, ale velmi prudký muž, ješitný a panovačný společník, snadno druhé uráží a dělá si nepřátele. V milostných vztazích se rozervaný temperament projevuje nejen značným sexuálním apetitem, jaký známe z jeho deníků, ale hlavně chorobnou nedůvěrou a žárlivostí.

Jako „velepodivnou“ líčí jeho povahu blízký přítel Sabina, Erben později prohlašuje, že Mácha byl skoro nepříčetný. Sám básník se v jednom dopise příteli Janu Benešovi svěřuje, že vyjít s ním opravdu není snadné. „Ukáži Vám můj svět, abyste byl přesvědčen, že nebudete v stavu se mnou býti. Hledám přítele věda, že mne žádný milovati nemůže.“

Kořím se Bohu, poněvadž není

V prostředí malého a značně nejistého národa se každopádně zvolna rodí první skutečný literární romantik, jaké evropské kultuře dosud dávali především Rusové, Němci, Poláci nebo Angličané. Mácha se na rozdíl od svých českých literárních vrstevníků nijak zvlášť nesnaží publikovat a málokdo tak tuší, jaké poznámky plní vedle vlasteneckých říkanek jeho zápisník. Milovník veřejných poprav si libuje v obrazech zmaru, disharmonických kontrastech, znepokojivých snových výjevech, vypjatých vášních a hlubokých existenciálních pochybách. „Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde, člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy; já miluju – ba více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž – není,“ svěřuje se mladý rozervanec papíru.

Jako přirozené východisko z vnitřního napětí Mácha počátkem 30. let objevuje pěší putování krajinou. Cestování patřilo v jeho době nejen k povinné výbavě romantiků, turistika začínala pomalu vzkvétat i coby kratochvíle dobrodružnější části měšťanstva. Máchův styl je ovšem velmi vyhraněný, pouť pro něj znamená hluboce prožívaný existenciální akt a poutník se stává archetypální postavou jeho díla. Na rozdíl od většiny evropských romantiků není malostranský rodák zabezpečený aristokrat, ale synek zchudlého mlynáře, takže jeho možnosti končí na hranicích rakouského mocnářství, i těch se ovšem dotkne jen jednou během velké pěší cesty do Itálie.

O to úctyhodnější fyzické výkony ovšem předvádí v českých lesích a na skalách. Vyráží každou volnou chvilku a za den dokáže ujít i šedesát kilometrů. Cestou do Benátek mu takové tempo nečiní problém udržet celých šestnáct dnů a prokládat je navíc bujarými pitkami se svým společníkem. (Zápisník udává spotřebu vína během cesty na 41 litrů.) Přitahují jej divoké scenerie skal a horských vrcholů, pověstmi opředené kopce a zříceniny hradů. Noci strávené v krajině pod širým nebem sytí jeho poznámky líčením divokých přírodních scenerií, přízračných vidění a zlověstných snů, které se romantikovi zčásti zřejmě opravdu zdají a z té druhé je dokresluje jeho bujná fantazie.

Básně pravé ceny

„Chtěl-li by nám pan Mácha v druhém svazku svých Spisů podati opět druhé vydání svých snů, svého spaní, může býti ubezpečen, že mocně ho probouzeti budeme,“ píše se mentorsky v časopise Česká včela poslední květnový den roku 1836. „Spali jsem dvě stě let, on nesmí nás dutým hlasem své zbortěné harfy do nového snění konejšiti. Bylo by k přání, aby podával nám básně pravé ceny, na odiv stavěl květoucí obraznost, ze které však pramen života, božský nektar vyplývá.“

Jen pár týdnů předtím Karel Hynek Mácha vydal coby první svazek svých „spisů“ vlastním nákladem báseň Máj, kterou napsal předchozí zimu a zúročil v ní většinu svých literárních motivů. Jeho opus magnum ale tvrdě zkritizují hned tři renomovaní recenzenti, mezi nimi i Josef Kajetán Tyl a autor citovaného úryvku z České včely Josef Krasoslav Chmelenský, jenž autora viní z nezdravé nápodoby kulhavého anglického romantika lorda Byrona. Jsou to krušné časy – Mácha má navíc právě před státnicemi na právech, která si přibral ke studiu filozofie, jeho snoubenka Lori je těhotná a on šílí žárlivostí, že očekávaný potomek není jeho.

Kritikou odmítnutý básník však nakonec najde dost klidu na to, aby úspěšně dostudoval, a dokonce si i domluvil místo koncipienta u renomovaného advokáta v Litoměřicích. Během několikatýdenního pobytu tu ještě stihne ohromit měšťany svým zevnějškem, k němuž tehdy už patří i pověstný širák, a zmlátit v advokátní kanceláři opilého kata Ledvinu, který dluží městu na poplatcích.

Narození syna oslaví pěší cestou do Prahy za rodinou a zpět (120 kilometrů za 24 hodin). Očekávanou svatbu s Lori už ale nestihne. V notoricky známém finále šestadvacetiletý mladík při výletu na nedaleký vrch Radobýl zahlédne pod sebou hořící litoměřické stodoly. Spěchá dolů na pomoc a při hašení se chladí vodou donesenou pravděpodobně z Labe, kam tehdy mířily všechny městské splašky. O pár dní později jej sklátí prudké křeče a zvracení. V den své plánované svatby umírá Karel Hynek Mácha na choleru a je spěšně pohřben na litoměřickém hřbitově. Příběh velkého básníka však paradoxně teprve začíná.

Málo národní

„Sto padesát let se studenti ohlupují, že Tyl, Tomíček a Chmelenský Máj nepochopili,“ stěžuje si literární vědec Pavel Vašák. „To je ale úplný nesmysl.“ Nejvýznamnější z našich žijících máchologů má doma úctyhodnou sbírku dvou set různých vydání Máje (Máchova báseň je nejvydávanější českou knihou všech dob) a dvacet let se věnoval mravenčí práci vyhledávání všemožných ohlasů a reakcí na Máchu a jeho dílo, které vydal v několika knihách. „Všichni tři přece jasně píší, že Máj je vynikající poezie, ale že doba zkrátka vyžaduje jiné úkoly.“

Hodnotitelé Máje v roce 1836 postupovali svým způsobem logicky. Přesvědčeni o tom, že literatura má především pomáhat budovat národní uvědomění, neshledávali na Máchově existenciálně lyrickém příběhu o nešťastné lásce padlé ženy a loupežníka-otcovraha nic výchovného. Mácha evidentně nemínil probouzet ve čtenáři činorodého vlastence, ale především se vypsal ze svých životních úzkostí. Recenzentům vadil jak padouch v roli hrdiny, tak zjevná inspirace neoblíbenou hegeliánskou filozofií protikladů, jejichž originální použití obstarává notnou část poetických kvalit Máje. Dílo se jevilo jako málo „národní“ a navzdory převratné práci s českým jazykem i formou veršů působilo na recenzenty – ačkoli to nikdo z nich neříká naplno – příliš německy. Ostatně rané německé kritiky Máj hodnotí mnohem vstřícněji.

V cizí zemi

„Na hrob Máchův na starém hřbitově v Litoměřicích položeny byly o Všech svatých překrásné věnce se stuhami. Úchvatný činil hrob dojem na každého Čecha,“ psalo se v novinách Český sever o padesát let později po Dušičkách, tedy vpředvečer kulatého výročí Máchovy smrti. „Což však jest svatou pravdou, že kultura německá nedá Čechům pokoje ani na hřbitově. Několik uličnických výrostků německých obcházelo po dlouhou chvíli Máchův hrob a zpustlé žerty tropili si kloučkové tito z vyzdobení hrobu, hlavně z věnců z národních navštívenek. Na panáčcích viděti ovoce německého vychování.“

Dobový tisk, který shromáždil již zmíněný znalec Pavel Vašák, ukazuje pozoruhodnou věc. Solitér, jehož vrcholnou práci kritika odmítla coby málo českou a na vydání dalších děl se dlouho nenašly peníze, se během pár desetiletí stal nejen obdivovaným géniem, ale paradoxně také ústředním národním symbolem. Svou roli v tom kromě nesporných kvalit Máchova díla, které naplno docenila po polovině 19. století generace Jana Nerudy, sehrálo i místo posledního odpočinku, které pražskému básníkovi vyměřila osudová náhoda.

Čeští literáti té doby si občas vyrazí do Litoměřic, v předminulém století z většiny osídlených Němci, a vracejí se pohoršeni zanedbaným hrobem svého velikána, který se tísní vedle honosných a udržovaných hrobů německých. Z výprav na litoměřický hřbitov a návštěvy Máchovy světničky se postupně stává jakýsi vlastenecký rituál a národnostní napětí v rakouské monarchii houstne. Ve zmíněném roce 1886 čeští studenti místního bohosloveckého semináře položí k básníkově hrobu věnec z navštívenek s vytištěným nápisem Mluvte česky. Litoměřičtí Němci jsou pobouřeni a spory v semináři musí řešit samotný biskup. Německé noviny pak posměšně píší o tom, že Češi nechali Máchu málem zemřít hlady, český list kontruje výčitkou, že český pěvec obětoval život pro záchranu cizího majetku – německého.

Představa, že „náš“ básník leží na „jejich“, tedy nepřátelské půdě, v české společnosti brzy zdomácní a ještě se utvrdí poté, co z Máchovy poslední adresy v Litoměřicích kdosi ukradne českou pamětní tabuli. Výprava Aloise Jiráska a Karla Václava Raise, kteří za spolek Svatobor jedou v roce 1910 obhlédnout město, jemuž má Myslbek postavit nový pomník, už v Raisově reportáži – s nadsázkou řečeno – připomíná návštěvu území obývaného kanibaly.

Byl také náš

Složitý individualista Mácha je definitivně znárodněn a za první republiky už se k němu hlásí kdekdo. Surrealisté obdivují podvědomé linky jeho poezie a nesnášejí sentimentální zjednodušování Máchy coby básníka lásky, které jim ztělesňuje právě Myslbekova socha s šeříkem. Starší generace Máchových editorů nechce zveřejnit erotické pasáže autorových šifrovaných deníků, v nichž národní umělec s oblibou masturbuje nebo „picá Lori zezadu“. Spor o deníky skončí až u soudu, poté co provokatér a amatérský psychoanalytik Bohuslav Brouk nazve badatele Karla Jánského, Máchova hlavního editora, „olysalým duchem, jemuž pohlaví zarůstá mechem“ (žaloba nakonec skončí mimosoudní dohodou).

A máchovské uctívání zdaleka nekončí hranicemi uměleckých kruhů. Prezident Masaryk se svěřuje Karlu Čapkovi, že Mácha je jeho nejoblíbenější autor, ale stejně tak chodí ke hrobu velikána pokládat věnce vůdce Národní obce fašistické Radola Gajda a komunistická básnířka Marie Majerová ve své básni opěvuje Máchův máj (coby svátek lásky) i ten Marxův (coby svátek práce) v jednom verši. Křesťanské noviny bojují za uznání Máchova katolictví a českého romantika si padesát let od aféry s věncem v roce 1936 nárokují dokonce i německé Leitmeritzer Zeitung: „Studoval německy a také v Litoměřicích bydlel u německých občanů, takže spočíval v náručí německém, dřív než se vrátil ke své mateřštině. My Němci tedy můžeme právem říci: Byl také náš.“

Když pár dní po vyhlášení mnichovské dohody přichází guvernér československé státní banky Karel Engliš do práce, podřízení svého jindy klidného šéfa nepoznávají. Horečnatě chodí napříč kanceláří a rozčileně vykřikuje, že zítra budou Němci zabírat Litoměřice. Englišův tajemník V. Chytil ve svých pamětech vzpomíná, jak náhle celý zjihlý finančník prohlásil, že v Litoměřicích má přece český národ Máchu, a je třeba zachránit jeho ostatky ještě před příjezdem okupantů. Guvernér pak několik hodin horečně telefonuje, až skutečně vyjedná exhumaci. Dva němečtí hrobníci vykopají Máchovy kosti a pohřební vůz je narychlo převáží do Prahy.

Druhým pohřbem spisovatele na pražském Vyšehradě o několik měsíců později – už za protektorátu – pak máchovský kult definitivně vrcholí. Do ulic Prahy se se sto let mrtvým autorem vychází rozloučit 250 tisíc obyvatel, Máchovy ostatky pokládá do hrobu elita českých spisovatelů. A snad žádný reportér si neopomene poznamenat, že když Máchův hrob zasypávaly květiny, přiletěla mezi shromážděné hosty pěnkava a za všeobecného úžasu chvíli poseděla na okraji básníkovy rakve.

Není úniku

Proč se zrovna Mácha stal symbolem češství? Literární vědec Pavel Vašák nad tímto rébusem vrtí hlavou. „Na to jsem nikdy nenašel dobrou odpověď. Pravděpodobně se spojilo víc věcí dohromady – určitě dobrá poezie a jeho pojetí romantismu, které klade důraz na svobodného člověka. Až je-li svobodný jedinec, může být svobodný národ, to je Máchova nadčasová myšlenka, se kterou kdysi narazil.“

Svou roli v máchovském kultu jistě sehrálo i letité soupeření s Němci, vliv romantismu ale nejde podceňovat. Ideový směr, jehož základním pravidlům se český básník přiučil četbou světových autorů, spočívá v konfliktu mezi individualitou a okolním světem, což je dodnes platný životní pocit, proto Mácha na rozdíl od mnoha autorů 19. století nestárne. „Různí romantici nabízeli různá řešení tohoto konfliktu,“ shrnuje Vašák, „odcházeli na poušť, přidávali se k osvobozeneckým bojům, nechávali se zastřelit v soubojích, utrápili se z nešťastné lásky nebo se nakonec dali na křesťanství. Mácha přišel na to, že svět je už v principu založen na rozporu, že konflikt protikladů je podstatou života a není před ním úniku.“

Od konce druhé světové války už máchovský kult nikdy nenabral takové obrátky. Komunisté si nemohli dovolit milovaného básníka zcela vytlačit z osnov, ale aspoň mu ubírali prostor. Jistou renesanci zájmu zažil Mácha během oteplení v 60. letech, symbolem oblíbených majálesů se však do značné míry stala jeho májová tvář patrona lásky, symbolizovaná kýčovitou petřínskou sochou. Odkaz Máchy coby vypjatého individualisty rezonoval v části undergroundu během normalizace a Mácha-vášnivý chodec zase inspiroval rodící se ekologické hnutí.

Mladý současný básník Bogdan Trojak je jeden z nemála lidí, jimž romantický předchůdce poskytl svého druhu cestovní mapu pro osamělé toulky českou krajinou.

„Přespával jsem na stejných místech jako on, abych zjistil, jestli tam zůstalo něco z původní energie,“

vypráví Trojak. V současné době plánuje velkou pěší cestu do Itálie a zpět přesně v Máchových stopách, a protože je kromě poezie také profesionální vinař, na aktuální výročí chystá v jedné pražské kavárně alespoň malou degustační předehru – pro zájemce se během čtení z Máchova díla budou podávat postupně vína z regionů, jimiž Karel Hynek se svým přítelem v roce 1834 putovali. (Jako varování před nadměrnou konzumací doufejme zazní i deníkový záznam o neblahých následcích strašlivé pijatiky v Lublani.)

Současní máchofilové svůj poměr k legendárnímu rozervanci obvykle prožívají bez patosu coby důvěrnou náklonnost, ostatně i letošní oslavy dvoustých narozenin mají vcelku civilní ráz. Poslední dozvuky legendárního máchovského vlastenectví je tak dnes možné zažít jen – jak jinak – v Litoměřicích.

Na řadě je Hilscher

„Sedm tisíc, koukej,“ ukazuje primář místní nemocnice Ivan Brambaški hrdě příkaz k úhradě, který právě zadal ve své bance ve prospěch účtu máchovské sbírky. Jan Grimm, úřadující jako obvykle v restauraci svého hotelu, uznale pokývá hlavou. „Vidíte, jak lidi Mácha spojuje? A to je pan primář původem Bulhar.“ Vybrat na bronzovou sochu během necelých tří měsíců přes sedm set tisíc korun v čase doznívající krize není rozhodně špatný výkon. Přispět na pomník se rozhodlo i město – výtěžkem z prodeje sochy Josifa Vissarionoviče Stalina, která od revoluce zarůstá křovím v jedné z místních zahrad. Hodně dárců však iniciátor musel dlouho přemlouvat. Jan Grimm zároveň nemá rád, když se někdo šťourá v Máchových neřestech nebo odkaz romantika zbytečně komplikuje. Pro něj je jednoznačným symbolem lásky a tak také svůj projekt inzeruje.

Stejně jako za Myslbekových časů má ovšem i dnes máchovský pomník své vášnivé odpůrce. Třeba letitého kurátora místního muzea a dalšího máchovského badatele Oldřicha Doskočila. „Nenapadlo by mě, že někdo může ještě dnes přijít s takovou pitomostí,“ říká rezolutně kunsthistorik na penzi, „město má Máchových soch dost, navíc Myslbekův pomník byl kritizován už v době svého vzniku. Mácha s tím šeříkem vypadá jako ufňukaný puberťák.“

Kritici jsou však jednoznačně v menšině a je téměř jisté, že Litoměřice budou mít od příštího týdne o jednoho Máchu víc. Další dějství nekončícího romantického dramatu se pak chystá napsat máchovský specialista Pavel Vašák, který by rád do Litoměřic vrátil bustu místního rodáka Josefa Emanuela Hilschera. Německého básníka, který zemřel mladý v Itálii jen o rok později než Mácha, začali ve vypjatých časech vzájemných antipatií litoměřičtí Němci uctívat jako svého „anti-Máchu“. Čeští vlastenci pak bustu nepřátelského poety hned v květnu 1945 na znamení vítězství zničili.