Lékaři chtějí pryč

„Měl jsem po službě a byl jsem úplně na plech. Usínal jsem doma u televize. Jako už tolikrát jsem si povzdechl: Kdyby aspoň ten plat stál za to… Manželka se na mě podívala a řekla: A nechtěl bys tedy dělat něco jiného?“

vybavuje si příbramský chirurg František Kalát dva roky starou situaci, která rozhodla, že se teď připojil k protestu lékařských odborů Děkujeme, odcházíme. Z jeho oddělení tehdy odešlo pět lékařů do jiných nemocnic, zbylí pracovali ještě víc než obvykle.

„Měl jsem třeba deset služeb měsíčně, to nedospíte,“

říká Kalát.

„Místo abych se těšil na to, jaký zajímavý případ mi zase přijde, táhlo mi hlavou: To zas budu urvaný. Při zítřejší operaci budu unavený a nesoustředěný. Když je člověk takhle utahaný, nic ho nebaví, z ničeho nemá radost. Chce si jen lehnout a spát.“

Manželčina slova ho ale probrala jako studená sprcha. Dělat něco jiného? Na to až do té doby nikdy ani nepomyslel. „Měl jsem za sebou šest let na jedné z nejtěžších, nejprestižnějších škol a pět let praxe na chirurgii. Říkal jsem si, něčeho jsem dosáhl, něco umím, teď to budu dávat lidem. Tu práci mám rád,“ vzpomíná Kalát. „Tehdy mi ale došlo, že je něco špatně. Kdybych třeba prodával léky, budu vydělávat mnohem víc peněz za méně hodin v práci. Vždyť i můj kamarád, bagrista, nosí domů o deset tisíc víc a v práci rozhodně není tolik hodin jako já.“

Plat chirurga Kaláta skutečně není kdovíjaký. Nástupní plat lékaře po fakultě je necelých 15 tisíc korun hrubého. K tomu musíme samozřejmě připočítat služby, cena hodiny jeho práce se odvíjí zase od základního platu. Mladý chirurg si tak za hodinu vydělá necelou stokorunu. Když odslouží něco přes sto hodin za měsíc navíc, přibude mu na výplatní pásce zhruba deset tisíc korun. „Nějaké mimořádné odměny se moc nerozdávají,“ říká chirurg. Kalát má teď – po sedmi letech na oddělení – základní plat o tisícikorunu vyšší než nastupující lékař. Udělal si totiž takzvaný kmen (dříve první atestace), prošel předepsanou praxí na jiných odděleních (třeba interně či neurochirurgii) a dosáhl určitého počtu operací. Až bude mít Kalát tzv. euroatestaci (může ji mít nejdříve po pěti letech praxe), jeho hrubý výdělek se zvýší na 18 tisíc korun.

Atestaci zatím František Kalát nemá, ne snad proto, že je neschopný, ale jednoduše proto, že nestihl splnit všechny její podmínky. Čekají ho ještě stáže v některých podoborech chirurgie (např. dětské chirurgii, plastické chirurgii apod.). Personální situace, přesněji nedostatek lékařů na jednotlivých pracovištích, ale často neumožňuje uvolňování mladších lékařů na jednotlivé stáže.

Po manželčiných nenadálých slovech tehdy před dvěma lety si Kalát ujasnil dvě věci: Jinou práci dělat nechce. Ale za svou práci chirurga chce být slušně zaplacen. Když Lékařský odborový klub (LOK) zahájil na jaře akci Děkujeme, odcházíme, Kalát příliš neváhal a připojil se. Stal se tak jedním z bezmála čtyř tisíc lékařů, kteří „deklarují svou připravenost ukončit pracovní poměr“ k poslednímu dni tohoto roku.

Rád bych přidal, ale nemohu

Lékařské odbory tentokrát rozjely kampaň ve velkém stylu. „Už víc než 20 let slyšíme totéž: Nejsou peníze. Nejdřív musí přijít reforma zdravotnictví, pak bude na platy. Máme toho čekání na reformu dost, ať nejdřív nafouknou naše platy. Rozhodli jsme se do toho opřít, profesionálně,“ tvrdí předseda LOK Martin Engel. V zájmu profesionalizace si odbory najaly agenturu Jiřího Hrabovského Ewing Public Relations. Spolu s ní lékaři vytáhli kartu, na kterou tuzemci slyší: Když nejsme zaplaceni doma, půjdeme za prací do ciziny. Města začala objíždět sanitka s nápisem „Náš exodus, váš exitus?“ na kapotě, z jedné strany s červeným křížem, z druhé přetřená na černo. Její osádka láká kolemjdoucí: „Nechte si naposledy změřit tlak.“

Odbory chtějí, aby začínající lékař bral jeden a půl násobek průměrné mzdy (zhruba 35 tisíc korun) a zkušený lékař trojnásobek průměru (něco přes 70 tisíc korun). Odhadují, že by na to byly potřeba asi tři miliardy korun. Chtějí také zjednodušit cestu lékařů k atestaci, o něco omezit praxe na jiných odděleních a třeba v případě chirurgů požadovat méně provedených operací. Engel si pochvaluje, že odezva v lékařských řadách je obrovská. Lékařů je u nás celkem asi 16 tisíc, Engel od nich odečítá ty, od nichž podporu ani nečekal – „lékaře ve funkcích“ a kolem tří tisíc pražských doktorů. Podle Engela jsou lépe placeni nebo se o místo víc bojí. Šéf odborářů si pochvaluje, že ze zbylých asi 11 tisíc lékařů je připravena podat výpověď více než třetina.

Ministerstvo zdravotnictví reagovalo, že na zvýšení platů nebudou příští rok peníze. Odhaduje totiž, že rozpočty zdravotních pojišťoven se octnou v asi desetimiliardovém deficitu. „Všichni jsme v ekonomické krizi, zdravotníky nevyjímaje,“ prohlásil mluvčí ministerstva Vlastimil Sršeň. Ministr Leoš Heger (TOP 09) poznamenal, že věří, že výpovědi a odchody lékařů do ciziny nakonec nebudou tak masivní, jak odboráři tvrdí. S ministerským odhadem deficitu souhlasí také viceprezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR Jaromír Gajdáček.

Podle něj by na vyšší platy musely nemocnice najít peníze vnitřními úsporami.m Jenže ředitelé nemocnic se zase převážně shodují v tom, že uspořit není v jejich silách. „Nemohu lékařům přidat,“ říká například Stanislav Holobrada, ředitel už zmíněné příbramské nemocnice, kde výzvu Děkujeme, odcházíme podporují skoro všichni lékaři z chirurgie. „Dostáváme peníze od pojišťoven podle úhradové vyhlášky. Letos jsme dostali o 15 procent méně než loni a příští rok budeme mít odhadem ještě o deset procent méně než letos. Musím zaplatit za léky, zdravotnický materiál, energie. Bojím se, že když se dostaneme do dluhů, jeden dva dodavatelé se domluví a pošlou nás do konkurzu.“ Lékařům ale dobře rozumí a souhlasí s tím, že by měli brát víc. „Dvacet let jsem dělal chirurga,“ říká Holobrada. „Měl jsem 26 tisíc hrubého, když připočtu přesčasy, nosil jsem domů necelých 30 tisíc korun. Ve službě jsem přitom obvykle zůstával jeden všední den v týdnu a tři víkendy do měsíce.“

Míč vrací Holobrada zpět ministerstvu a pojišťovnám. Ministr Heger by podle něj měl pro lékaře udělat to samé co jeho předchůdkyně Dana Jurásková (původně zdravotní sestra) pro sestry. Uložila pojišťovnám, aby posílaly měsíčně každé sestře dva tisíce navíc. Pro příbramskou nemocnici to znamenalo plus 700 tisíc korun. „Lékařů je asi třetina počtu sester. Kdyby nemocnice dostala měsíčně od pojišťoven navíc milion, mohu každému z nich přidat tři čtyři tisíce korun,“ počítá ředitel Holobrada.

Ministerstvo ale nic takového neplánuje. „Vzhledem ke všeobecně známé ekonomické situaci a velmi napjatým rozpočtům pojišťoven o žádném obdobném kroku neuvažujeme,“ říká mluvčí Vlastimil Sršeň.

Nebudeme jako ovce

Příbramští lékaři však už na slova o tom, že není dost peněz, nejsou zvědaví. „Je to tradiční argument, když dojde na debatu o platech,“ říká Kalátův starší kolega, radiolog Martin Kopal. „Ale ve zdravotnictví se točí spousta peněz a ani zdaleka nejsou vždycky využívány efektivně.“ Jako příklad uvádí lékovou politiku a stavební investice. „Výdaje na léky rok od roku rostou,“ argumentuje Kopal s tím, že někdy spíš než o prospěch pacienta jde o úspěch farmaceutických lobby. „A tiskem už kolikrát proběhlo, že stavby a nákup techniky ve zdravotnictví trpí korupcí, která je zbytečně prodražuje,“ dodává Kopal. Nesouhlasí s tím, že ve zdravotnickém rozpočtu by se nenašly tři miliardy na platy doktorů, když jen pro tři středočeské nemocnice – příbramskou, kolínskou a kladenskou – se v poslední době našly čtyři miliardy na přestavbu.

Přesto starší z lékařů, Martin Kopal, přiznává, že nakonec výpověď možná nepodepíše.

„Zatím nejsem rozhodnutý. Váhám, jestli to vyhrotím,“

říká.

„Mám dvě nabídky ze zahraničí, tamní pracoviště jsem kontaktoval na základě jejich inzerátů ve zdravotnických časopisech. Bral bych tam čtyřikrát víc než tady. Ale nechce se mi přetrhat vazby s přáteli a rodinou. Mám dvě malé děti a zázemí prarodičů je pro nás důležité.“

Mladší František Kalát je rozhodnut se k případným hromadným výpovědím přidat.

„Pořád je ještě prostor, aby pan ministr alespoň s nějakým návrhem na řešení krize přišel,“

říká.

„Ale když se nic nestane, budu riskovat. Když teď nic neuděláme, budeme jako ovce, nikam nedojdeme.“

Kolik lékařů nakonec skutečně výpověď dá, natož to, kolik z nich najde práci v cizině, v tuto chvíli nikdo neví. Ředitel příbramské nemocnice má za to, že by dokázal zvládnout odchod poloviny lékařů z oddělení. Zůstaňme u chirurgů, i když výpovědí hrozí i jiné odbornosti. „Mám tu 16 chirurgů,“ říká ředitel a představuje krizový plán po dobu, než by se oddělení znovu naplnilo: „Když jich osm odjede, ti zbylí si budou muset rozdělit služby tak, abychom zajistili akutní péči. Plánované operace bychom museli odkládat, dnes operujeme každý den, v krizové situaci bychom operovali dva- až třikrát týdně.“

Odborář Martin Engel lékaře uklidňuje, že v cizině se o ně budou prát. Počítá s tím, že evropská pravidla pro přesčasy budou od roku 2012 přísnější, a tím pádem bude potřeba víc lékařů. „Kolega z jiného oddělení si našel místo v Chemnitzu,“ říká Kalát. „Jeho nástupní plat tam bude 90 tisíc korun.“

Dobrá zkušenost

Masový úprk bílých plášťů do ciziny ale zřejmě nehrozí, podle všeho jde spíš o marketingový tah odborů a jimi najaté reklamní agentury. Odchody lékařů za hranice navíc nejsou nic nového. Ročně jich odchází kolem tří set, převážně do Velké Británie nebo do Německa. Zájem o takovou zkušenost je pochopitelně větší mezi mladými doktory, loni třeba odešlo do ciziny šedesát ze zhruba tisíce absolventů medicíny.

Většina z lékařů se po nějaké době z ciziny zase vrátí a ve svém výsledku je tento trend přínosný nejen pro ně, ale i pro pacienty. Poznají totiž praxi západních zemí, získají sebevědomí, zkušenosti, znalost jazyka. A koneckonců pak vědí, proč léčí právě tady.

Jedním z navrátilců je lékařský mikrobiolog Filip Prusík z pražské vinohradské nemocnice. Ve Spojeném království pracoval necelé tři roky jako konzultant, v české terminologii starší sekundární lékař. Bral 120 tisíc korun čistého měsíčně. „Na první pohled vypadá ta částka oslnivě,“ říká. „Ale musíte si uvědomit, že když jste v cizině, jsou náklady na život vyšší.“ Jeho rodina si například pronajímala byt v malém městě v Severním Irsku a zároveň platila byt na Dobříši, protože dříve či později počítala s návratem. Levné nebyly ani letenky pro čtyři lidi, když se chtěli na víkend podívat domů. Prusíkova rodina měla tu výhodu, že lékaři jsou oba manželé. Jeho žena tak po mateřské sehnala také práci v nemocnici, brala zhruba 60 tisíc korun. „Polovinu z toho ale dala paní, která nám hlídala děti,“ vysvětluje Prusík. Jeho kolegové a kolegyně, kteří pracovali v zahraničí, ale většinou takové štěstí neměli. Rodina se často vracela domů třeba proto, že partner nebo partnerka chtěli také práci, a ne zůstávat v domácnosti.

Na rozdíl od Česka je práce v cizině provázena značnou nejistotou. Prusík vzpomíná, že v jednom zaměstnání měl smlouvu na měsíc, jinde na tři měsíce, někde dokonce jen na tři týdny. Jeden čas také pro nemocnici pracoval ne jako zaměstnanec, ale jako „self employed“, osoba samostatně výdělečně činná. „Máte pak sice víc peněz, ale bez nároku na dovolenou, nemocenskou, smlouvu uzavíráte vždy znovu každý měsíc,“ říká Prusík. Kromě zkušeností považuje za největší přínos pobytu v zahraničí to, že děti rok chodily do školy a umí perfektně anglicky. Lékaři se shodují, že největší úsilí o získání zahraničního angažmá zřejmě kromě mladých vyvinou ti z nich, kdo žijí blízko hranic a mohou pendlovat mezi českým domovem a prací v Německu či Rakousku.