Když šel z hudby strach

„Obžalovaní jsou vinni, že dne 17. 10. 1957 v Praze 2 ve vinárně Mánes svým jednáním a pak chováním při tanci vzbudili veřejné pohoršení, tedy dopustili se hrubé neslušnosti, která vypovídá o jejich zjevné neúctě vůči společnosti,“

pravilo se v rozsudku, který poslal pět mladých lidí za mříže na dobu v rozpětí 10–20 měsíců pouze za to, že se odvázali na rock’n’rollovém večírku.

Perioda budování socialismu v letech 1956–1989 se časově kryje s výraznou demografickou změnou, k níž došlo v euroamerické civilizaci a jež se se zpožděním projevila i ve východním bloku. Rychlý nástup poválečných ekonomik a boom vysokoškolského vzdělání dal vzniknout nové životní etapě mezi dětstvím a dospělostí. Pozdní teenageři a raní dvacátníci najednou získali čas k hledání sebe samých, místo aby ochotně akceptovali svět svých rodičů. A hudebním hlasem onoho ne snad nesouhlasu, ale vážných pochyb byl rock’n’roll.

V komunistických kulisách však generační střet od samého počátku získal podobu absurdního konfliktu mladých lidí s centrálně plánovacím systémem, jenž se snažil ovládnout i ta nejsoukromější zákoutí každodenního života. Sám režim tu dlouhé dekády vystupoval v roli nechápajícího rodiče, který chtěl za každou cenu „ztlumit ten randál“.

Historik Miroslav Vaněk v knize Byl to jenom rock’n’roll? a podtitulem Hudební alternativa v komunistickém Československu 1956–1989 s obdivuhodnou pečlivostí mapuje fázi této moderní české historie. Poprvé se sice tento fenomén pokoušel popsat dokumentární cyklus Bigbít, ovšem tam, kde se tvůrci televizní fresky soustředili především na muzikologickou stránku problematiky a vzpomínky muzikantů, Miroslav Vaněk pracuje s rešeršemi z archivů, dobového tisku a zápisů z jednání kulturních komisí. Zajímají ho hlavně společenské souvislosti a popis klimatu, v němž se režim cítil ohrožen často apolitickou, ale vždy hlasitou a svobodomyslnou hudební tvorbou. Ukázkový myšlenkový zkrat kulturní politiky se projevuje třeba v druhé půli 70. let, kdy představitelé normalizace varovali před buržoazní hrozbou punku nebo nové vlny, přestože vyznavači těchto stylů a členové jednotlivých skupin na Západě zastávali výrazně levicové názory. Nad možnou názorovou shodou zvítězil strach z pocitu svobody a nespoutanosti, který z těchto interpretů čišel. Zároveň však Vaněk střízlivě polemizuje s tradovaným mýtem, že u nás rock pomáhal „bourat železnou oponu“.

Jednotlivé kapitoly objemné studie se soustřeďují kolem tematických okruhů, jako jsou vývoj jednotlivých žánrů, vztahy ideologie a rocku, podoby represe a perzekuce ze strany režimu. V akademickém stylu přitom Miroslav Vaněk nezapře vědce, což má bohužel i svůj rub. Věcný a důkladný přístup knize sluší, ale zároveň oslabuje přitažlivost vyprávěného – třeba když Miroslav Vaněk zaznamenává rozhovory s pamětníky orální metodou a v textu ponechává veškeré nedokončené věty a zadrhnutí. Podobná těžkopádnost se projevuje i v pasážích, v nichž autor únavně tematizuje jednotlivé kapitoly. Přistupuje zkrátka k historické látce spíš jako pečlivý kronikář než podmanivý vypravěč.

I přes uvedené výhrady ale jeho kniha představuje výborný základ pro každé dílčí studie nebo publicisticky laděné monografie o české hudební scéně v době totality (například česká nová vlna počátku 80. let by si samostatnou knihu zasloužila). Nadto se Vaňkovi podařilo dokázat v českém odborném prostředí neobvyklou věc, a sice že i výběr zdánlivě popového tématu může přinést přesnou diagnózu nezdravé společnosti.

MIROSLAV VANĚK: BYL TO JENOM ROCK’N’ROLL? HUDEBNÍ ALTERNATIVA V KOMUNISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU
1956–1989 
Academia, 639 stran