
Je to jen pár týdnů, co Otakar Slavík přijel do Roudnice na dvě výstavy: jedna byla vzpomínkou na malířské sympozium, jež se tu konalo i s jeho účastí v roce 1970, druhá jeho vlastní, na kterou přivezl svoje poslední, neobyčejně zářivé a intenzivní obrazy. Ještě minulý týden, ten den, kdy pak v noci ve věku 78 let ve Vídni zemřel, si nakoupil spoustu barev. Barvy byly jeho poutem se životem a jak řekl v jednom rozhovoru, jejich krása, intenzita a zářivost musí mít schopnost překrýt smutek.


Domov opustili s ženou Duňou v roce 1980, kdy byl Slavíkovi po podpisu Charty 77 odebrán ateliér i možnost nakupovat barvy, navíc prodělal masivní infarkt. Z veřejného prostoru byl Slavík samozřejmě vyloučen už dřív – po roce 1970, kdy měl ve Špálově galerii svou poslední výstavu. Přirozenou reakcí na tlak normalizace bylo intenzivní přátelství lidí „spřízněných volbou“ a Slavík patřil do okruhu umělců proslulé Křižovnické školy (kromě jiných do ní patřili také K. Nepraš, I. Jirous, A. Stankovič, N. Plíšková, E. Brikcius či Kanaďan P. Wilson).
Vyloučení a vyhoštění ale nebyly pro Slavíka jen logickým následkem jeho postoje vůči státní moci. Měl vlastní představu o nezávislosti umělce, kterou dal jasně najevo už po skončení studií, když se rozhodl oddělit od sebe tvorbu a obživu: maloval a zároveň pracoval jako kulisák Národního divadla nebo jako stěhovák či skladník.
Tato…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu