Vzduch zabiják

Je to obrys ve tvaru ryby, která má na levé straně oko a vpravo nahoře tmavě zbarvený flek. Vypadá jako nádor. Jenže to není ryba, ale mapa naší republiky s okem na místě hlavního města a s nápadnou skvrnou tam, kde v reálu leží Ostravsko. Ten „nádor“ mění barvy podle toho, jakou škodlivou látku ve vzduchu zrovna sledujeme. Před několika dny v něm najednou zazářily tečky měst, ve kterých lidé dýchají na sto procentech území rakovinotvorný benzo(a)pyren. Pro tamní obyvatele ale není vůbec jednoduché další takovou zprávu přijmout.

Pozor na salám, milé děti

Děti už nestaví sněhuláka z černého sněhu, na lavičku už se dá sednout, aniž by člověk měl hned tmavé pruhy na kalhotách, a okna stačí umýt několikrát do roka. Takže na (první) pohled je na Ostravsku vlastně dnes už všechno tak, jak má být. Jenže dvanáctiletá Terezka stále kašle. Její rodiče mají ještě v čerstvé paměti dobu, kdy se dusila tak, že museli domů do Petřvaldu u Orlové pravidelně volat záchranku. Před pár lety s ní proto jeli na několik týdnů do lázní a tehdy se děvčátku začalo lépe dýchat. Jenže tehdy byla Lenka Kijonková na mateřské a vzít si dnes dva měsíce dovolené na dceřiny lázně je pro ni naprosto nepředstavitelný luxus.

Zdravotní sestra Kijonková je na ostatně na pokašlávání zvyklá: v zaměstnání v Karviné vidí denně desítky pacientů, kteří nemohou kvůli kašli popadnout dech. Lékaři je všechny vyšetří, vyloučí poruchu srdce a bez komentáře o možných příčinách pošlou dál na plicní. Jenže v době smogu jich v čekárně polovina sedí za týden znovu. „S dětmi k lékaři už raději nechodím, nemá to smysl a člověk je potom akorát zoufalý, že mu nikdo nepomůže,“ říká Lenka Kijonková a dvanáctiletou Terezku a šestiletého Ondřeje alespoň pravidelně otužuje, nakupuje jim vitaminy a z bytu zmizely kvůli roztočům a prachu i všechny koberce. A když je smog, tak doma alespoň inhalují, kloktají teplou vincentku a mokrými prostěradly zvlhčují vzduch. „To můžu sama ovlivnit, se zplodinami z ostravských oceláren prostě nic neudělám,“ říká paní Kijonková, od jejíhož domku jsou komíny největšího znečišťovatele oblasti – firmy ArcelorMittal – vzdáleny vzdušnou čarou jen pár kilometrů.

I paní Kijonková bývala pravidelně nemocná, ale nikdo tomu dříve nevěnoval pozornost. Podle nejnovějších zpráv dýchají ona i její děti téměř všude, kde se pohybují, rakovinotvorné látky. Jenže když se po těchto informacích člověk nepídí, má velkou šanci je minout. A pamětníkům se navíc podobným zvěstem vůbec nechce věřit. Ještě před několika lety byl vzduch nad krajem tak špatný, že to šlo snadno i vidět – na barvě sněhu, na špíně okenních tabulí… A protože tohle zmizelo, má nejen paní Kijonková, ale i její sousedé pocit, že se ovzduší prostě zlepšuje. „Spíše než z rakoviny plic mám strach z rakoviny tlustého střeva, protože jím ráda salámy a podobné potraviny,“ prozrazuje Lenka Kijonková dobrou znalost dietní osvěty v médiích. Její manžel jde mezitím přiložit do kotle.

Před patnácti lety dostali Kijonkovi dotaci dvanáct tisíc korun, aby svůj kotel na pevná paliva vyměnili za ekologičtější elektřinu. Šlo o známou akci tehdejší Klausovy vlády, která chtěla propagačním zlevněním proudu přilákat lidi k velké spotřebě elektřiny a tím pak argumentovat ve prospěch „nutné“ dostavby Jaderné elektrárny Temelín. Dnes však už Temelín stojí a produkuje proud v německých cenách, takže se měsíční faktura Kijonkových vyšplhala na sedm tisíc korun. A to už si důlní technik a zdravotní sestra se dvěma dětmi nemohou dovolit. „

Nemáme na vybranou,

“ říkají manželé, a i když vědí, že to není úplně v pořádku, stoupá z jejich komína v Petřvaldě opět tmavý kouř. Ve městech v sousedství to není jiné, a proto se „nádor“ na těle ryby republiky dál hrozivě zbarvuje.

Všude dobře, doma nejhůř

O deset kilometrů dál, v kanceláři odborného garanta pro ovzduší v budově Zdravotního ústavu v Ostravě, zvoní telefon. „Na takové debaty nemám čas,“ pokládá po chvilce sluchátko Jiří Bílek. „Nějaký penzista si chtěl povídat o tom, co dělají naši politici v oblasti ovzduší špatně,“ vysvětluje pak svou úsečnost novinářské návštěvě. Ta se ale cítí nesvá: to kvůli ní neměl pan Bílek čas na člověka, který se u expertů Zdravotního ústavu chtěl dovolat pomoci. Nejen Kijonkovým z Petřvaldu u Orlové, ale i ostatním lidem z Ostravska však nezbývá nic jiného než stále věřit úřadům, že udělají všechno pro to, aby jejich děti už konečně přestaly kašlat. Podle okřídlené poučky analytiků moderní společnosti a jejích rizik předcházejí úspěšné léčbě dva základní kroky: schopnost přiznat si alarmující stav a většinově pojmenovat jeho příčiny či viníky. Jak je na tom v tomhle ohledu rybí flek kolem Ostravy?

Tamní úředníci nepovažují zprávy o stoprocentním pokrytí regionu rakovinotvornou látkou za nijak alarmující. „Venku trávíme pouze deset až dvacet procent času, takže více záleží na tom, jaká nebezpečí na nás číhají doma,“ říká Jiří Bílek ze Zdravotního ústavu. „Třeba dřevotřískový nábytek, který uvolňuje formaldehyd, roztoči, prach v kobercích, plísně na stěnách nebo svíčky. Jenže nic z toho nevysvětluje, proč se zrovna lidé v Moravskoslezském kraji dožívají v průměru o dva roky méně než ostatní Češi a o pět let méně než Evropané. I na to má ostravský expert na vzduch Bílek zdůvodnění: délka života záleží především na individuálním životním stylu. „Lidé jsou tu rázovití, nevydávají na své zdraví tolik peněz jako jinde,“ říká Bílek.

Jiné vysvětlení nabízí vedoucí odboru životního prostředí na radnici v Bohumíně, kde je podle Českého hydrometeorologického ústavu pokrytí benzo(a)pyrenovým spadem stejně stoprocentní jako v Orlové. „Průměr délky života je tu nižší, protože je tu hodně bývalých havířů, kteří mají chatrné zdraví,“ vysvětluje Věra Niklová tamní pohled na statistiky. Pro úředníky na Ostravsku prostě vazba mezi ovzduším a kvalitou života neexistuje, nebo není prokázaná.

„To není pravda, ta vazba existuje a čísel na důkaz máme dost. Jen je musíme začít konečně vysvětlovat,“ říká Radim Šrám z Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR a vyjmenovává onemocnění, která má na svědomí špatný vzduch: nemoci dýchacích cest, srdce a cév, neplodnost nebo sníženou inteligenci. Na základě výsledků známých studií o vlivu jedovatého vzduchu na úmrtnost bylo například už před dvaceti lety zakázáno topení uhlím v Dublinu.

Česko má své studie jak z pánevních oblastí severních Čech, tak z Ostravska; ty nejnovější například zjistily, že na severu Moravy a ve Slezsku je třikrát více nemocných dětí a že změny v jejich organismu jsou následkem vzduchu, který děti dýchají. Ovšem přesto, že kupříkladu benzo(a)pyren může vyvolat až nádorová onemocnění, protože tento jedovatý uhlovodík se podobně jako těžké kovy váže na prachové částice, které se dýcháním dostávají přes plicní sklípky až do krve, jsou limity koncentrace této látky v Moravskoslezském kraji překračovány běžně pětkrát, během smogových situací třeba až padesátkrát. „Vzniká to ale hlavně ve fabrikách v Ostravě, co my s tím tady máme dělat. To se nás netýká,“ říká Ivana Balgová z odboru životního prostředí na bohumínské radnici, vzdálené 13 kilometrů na sever od komínů ArcelorMittalu.

Za pětistovku teplo – no nekupte to

Ačkoli Moravskoslezský kraj letošní rok vyhlásil rokem „osvěty občanů“, města zvláštní semináře pro občany o zdravotních následcích neplánují. „A to se jako lidé mají dozvědět, že dostanou rakovinu? To bych do toho zbytečně šťourala. To by mi starosta dal, kdyby lidé pak třeba šli do ulic,“ říká šéfka odboru životního prostředí na bohumínské radnici Věra Niklová. „Lidé celý život pracovali, naspořili si na dům a teď se najednou zjistilo, že tu je špatné ovzduší. Co tedy teď mají dělat?“ Podle paní Niklové navíc všichni usedlíci stejně vědí, že nad krajem je špatný vzduch a že když udeří smog, začnou se plnit čekárny lékařů, takže další informace nejsou nutné.

Úředníci z radnic v rybím nádoru také tvrdí, že tamní občané nemají o nějakou osvětu zájem a určitě by na přednášku o ovzduší nepřišli. To tvrzení se opírá o dva argumenty. Zaprvé si zasílání informačních SMS nebo e-mailů o aktuálním stavu ovzduší objednalo například pouze 182 lidí z celkem 23 tisíc obyvatel Bohumína. A zadruhé si lidé za znečištění mohou taky z určité části sami, protože začínají znova topit levnějšími tuhými palivy. Snaha šetřit vrátila do soukromých moravskoslezských kamen dokonce i takzvané kaly – uhelný prach smíchaný s vodou, při jehož spalování se uvolňuje velké množství prachu. „Slyšela jsem, že to vozí na náklaďácích Poláci a nabízí dům od domu, potvrdit ani vyvrátit to ale nemůžeme,“ říká Ivana Balgová z bohumínské radnice. Palivo za pětistovku prý vydrží až několik týdnů a ať už kaly rozváží kdokoli, poznají se podle mračen tmavě rezavého kouře nad komínem. Stačí kratší náhodná procházka dotčenými městy, aby člověk vysledoval tuto stopu nad několika rodinnými domky.

Jenže ať už jde lidem z komína cokoli, úředníci nemají pravomoc vstoupit nikomu do domu a pokutovat ho, ačkoli je to podle nich vůbec jediná možnost, jak topení odpady a nekvalitním uhlím omezit a tak zároveň zlepšit ovzduší. Jenže při poslední novelizaci zákona o ovzduší letos na jaře právě tento návrh neprošel a podle slov ministra životního prostředí Pavla Drobila nemá šanci ani v budoucnu. „Nesouhlasím s omezováním osobní svobody ani za cenu lepšího ovzduší,“ říká Drobil, který současně z rozpočtu svého úřadu uvolnil na zlepšení ovzduší čtyři miliardy korun. Ekologové ovšem ministrův krok kritizují; o dotace si totiž podle pravidel mohou žádat i znečišťovatelé, což podle právníka Ekologického právního servisu Jana Šrytra znamená, že daňoví poplatníci budou dávat peníze za něco, co by soukromé firmy měly udělat automaticky a ze svého.

Jdi a nehřeš více

Čtyři miliardy od ministra mají tedy působit jako pudr, kterým se přetře flek na emisní mapě republiky. Jenže při detailní prohlídce nemocného místa zjistíme, že každý tam vidí něco jiného. Pro odpovědné osoby ze Zdravotního ústavu v Ostravě mapa jako by snad zbarvená vůbec nebyla, městské radnice nečinně čekají na kontrolní propustku do domácností, kterou v blízké době rozhodně nedostanou, a všichni dohromady nadávají na stát, který je podle zákona za kvalitu vzduchu zodpovědný.

Nejdál došla letos radnice Ostravy, která na vládu podala žalobu za to, že není schopna zabránit znečišťování vzduchu v Moravskoslezském kraji. „Bohužel to byl jen populistický krok před volbami, takto všeobecně podanou žalobu nejde vyhrát,“ komentuje to už citovaný Jan Šrytr z Ekologického právního servisu, který stížností kvůli špatnému ovzduší podal několik, a se svou žalobou na ministerstvo financí letos dokonce uspěl: jeho úředníci tak lidem z EPS musí ukázat požadované smlouvy s ArcelorMittalem. Jenže radnice v Ostravě to hraje na dvě strany: žaluje stát za údajnou lhostejnost a zároveň vyhrožovala žalobou i Radimu Šrámovi z Akademie věd ČR za to, že je příliš aktivní a svůj popis neutěšeného stavu ovzduší v regionu údajně „přehání“.

Otevřeně jmenovat příčiny a viníky, kteří mohou za špatný vzduch nad Ostravou, není podle tamních představitelů samosprávy žádoucí. A občané to velmi dobře chápou – což ukazuje i příběh dvou podobných petic, které během roku kolovaly po Ostravsku. Zatímco obecnou a nekonfliktní výzvu, aby byly do tří let dodržovány zákonné limity znečištění vzduchu, podepsalo 25 tisíc lidí, dokument žádající konkrétní kroky proti emisím ArcelorMittalu má signatářů jenom pár stovek. „Lidé se bojí jasných obvinění konkrétních osob, nechtějí podepsat formulaci, že tento konkrétní úředník přihlíží něčemu, co je špatné,“ říká iniciátor druhé petice Jan Šrytr.

On i jeho kolegové z EPS se tak časem poučili a už neukazují prstem na viníky, ale snaží se spíš nabízet řešení. Jejich nejnovějším požadavkem je změřit přesně podíl jednotlivých znečišťovatelů, aby se podle toho dalo určit, který zdroj se musí regulovat nejvíce. Donedávna se totiž mluvilo o tom, že pokud vůbec Ostravsku něco může pomoci, pak regulace všech tří zdrojů znečištění – průmyslu, soukromých topenišť a dopravy – najednou. Jenže toho dosáhnout je velmi obtížné. „Je třeba udělat studii a třeba zjistíme, že například doprava nemá na znečištění Ostravska téměř žádný podíl, proto by byla ztráta energie ji omezovat,“ vysvětluje Šrytr záměr své organizace. „Kdybychom měli přesná čísla, mohli bychom cíleně omezovat právě ty největší hříšníky.“