Působí to trochu absurdně. Mléčně zbarvená tekutina funguje jako takřka dokonalá čistička vzduchu: ničí nejen nejrůznější průmyslové exhalace nebo jedy, ale také viry, bakterie, plísně a kdejaký zápach či letitou špínu. Nejde o letákový trik, ale do běžného života aplikovaný objev z oblasti zvané nanotechnologie. „Nátěrovou nanočističku vzduchu“ uvedla zhruba před dvěma lety jako svůj vynález malá kladenská firma Advanced Materials – JTJ. A zdá se že úspěšně: dnes mají stovky zákazníků a svůj patent vyvážejí do celého světa. Stačí vzít štětec a za pár stokorun pořízený nátěr s tajuplným názvem FN, a plísní zasažený suterénní byt, průmyslový provoz či výpary těžce zkoušená kuchyň nebo sociální zařízení se promění v prostor plný dýchatelného vzduchu.
Za oceán a zase zpátky
„Zjistil jsem, že pokud na nanočástice oxidu titaničitého, který se běžně používá třeba jako pigment v barvách či v potravinářství, působí sluneční světlo či UV záření z umělého zdroje, reaguje jako dokonalý likvidátor nečistot obsažených ve vzduchu. A pak mě napadlo toho efektu prostřednictvím nátěru využít v jakési nenápadné a přitom vysoce účinné čističce vzduchu,“ popisuje zrod svého vynálezu spolumajitel firmy, chemický inženýr Jan Procházka (49).
Pro laika je ale spíš srozumitelnější, že se dá kladenský vynález na stěny nanášet jako normální malba, není zdraví škodlivý a má i další praktické výhody: dokáže konzervovat původní malbu bytu (nežloutne jako jiné nátěry), nepotřebuje údržbu a vydrží řadu let. Je vhodný pro kuřáky a pochvalují si ho i alergici. „To by žádný běžný chemický přípravek nedokázal,“ říká zapáleně Jan Procházka.
K výzkumu a práci s nanomateriály se dostal jako celoživotní obdivovatel chemie. Všechno prý začalo v dětství vánočním dárkem od rodičů – za komunismu mezi mládeží proslavenou sestavou zkumavek a držáků v krabici pod názvem Malý chemik. „Úplně jsem tomu propadl: fascinovalo mě, že když jsem smíchal dvě čiré tekutiny, zabarvily se třeba do růžova. Bylo to jako tvoření nějakého nového světa,“ popisuje vědeckou iniciaci Procházka. Později vystudoval chemii a nastoupil do výzkumného ústavu socialistické Tesly. Tam také dosáhl v rámci svého oboru optoelektronika prvního patentu.
Koncem osmdesátých let potom emigroval do Spojených států: pracoval jako taxikář a po neúspěšném pokusu založit vlastní firmu se v roce 1993 vrátil do Česka. Ale ani tady se mu moc nedařilo: po návratu prý hlavně „pil pivo“ a pracoval jako speditér na ruzyňském letišti.
Pro bývalého vynálezce to ale nebylo to pravé. V roce 1996 tedy opět vyrazil za moře a začal pracovat v chemicko-technologickém výzkumu velkých firem jako třeba těžařská BHP Minerals či metalurgická Altair Nanomaterials. A tam se také dostal konečně k nanočásticím oxidu titaničitého. Jenže i když dosáhl řady výzkumných úspěchů v podobě desítek patentů, šlo výhradně o komerčně nevyužitelné poznatky. „A tak jsem nakonec vstoupil do otcovy firmy, která se zabývá aplikacemi vědeckých poznatků v oblasti nanomateriálů,“ říká o svém druhém návratu.
V kladenské firmě o pěti zaměstnancích začaly nekonečné roky zkoušení a výzkumu, na které padly veškeré vynálezcovy úspory. A na jejím konci je už zmíněný zázračný přípravek. Za první rok ho v ceně 1500 korun za litr prodali 250 litrů, letos už ale vyexpedovali víc než desetinásobek. Navíc licenci na přípravek s podílem na zisku v současnosti prodali největšímu českému výrobci barev Panter Color a zrcadlově na Slovensko Colorlaku. Zřejmě totiž představuje opravdový potenciál: vedle alergiků či kuřáků ho začaly využívat nejen průmyslové provozy, ale nátěr si také pořídila třeba i mateřská školka. „Mám dojem, že jsme ale někde na začátku: náš přípravek se dá určitě využít třeba při čištění ulic, ošetřování památek, či dokonce v ochraně lesního porostu. A na takovém využití v rámci ekologie v současnosti také pracujeme,“ říká Jan Procházka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
