Minulou středu proběhlo na Nové scéně Národního divadla veřejné setkání s celosvětově proslulým americkým režisérem Robertem Wilsonem, který pro Stavovské divadlo v těchto dnech zrovna dokončuje práci na Čapkově Věci Makropulos. Lecture/Performance/Demonstration – tak se celý podnik jmenoval a doufejme, že nešlo o první a zároveň poslední podobnou akci. Strhnout posluchače svým originálním viděním světa, divadla či koncepcí vlastní umělecké práce by určitě dokázal i nejeden přední český režisér nebo dramatik. Ze staré gardy třeba Josef Topol či Václav Havel. Samozřejmě za předpokladu, že by o něco podobného stáli. Neboli postavit se před zaplněné hlediště a skoro dvě hodiny držet přednášku, co a proč je přivedlo k divadlu, inspirovalo k psaní a režírování her.
Wilson byl očividně ve svém živlu. Jak dalece improvizoval, mluvil spatra, nebo měl celé vystoupení pečlivě připravené, přitom není důležité. Monolog to byl plynulý, bez zádrhelů. Rétor taky křičel, zpíval, psal na tabuli, grimasami doprovázel glosy svých her, divadelních nápadů i originálního vnímání společnosti a člověka.
Že půjde o ojedinělý zážitek, který nemusí každého vnitřně nadchnout, což je podstata ojedinělosti, nemluvě o přijetí Wilsonových úvah o zvuku, světle, lidské řeči a pohybu, ukázal mistr hned na začátku. Přišel k řečnickému pultu a znehybněl. Skoro pět minut vládlo hrobové ticho. Vypusťte vše přebytečné…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu