Spreje dotované státem

Poprvé ho za stříkání na zdi chytili v roce 1996, po pár hodinách ho pustili bez trestu, protože mu bylo teprve čtrnáct. S policií si od té doby užil svoje, když před ní nestihl utéct, zaplatil pokutu nebo strávil noc na služebně. Dnes Cryptic 257 umísťuje v pražských ulicích automaty, ze kterých vám po vhození padesáti korun vypadne sprej s nápisem „use for vandalism only“. Kdyby mu kvůli tomu policie dělala problémy, může použít docela pádnou obhajobu: projekt Graffomat mu financovala česká vláda.

Vypadá to jako velké vítězství zdejších „writerů“, ovšem tak jednoduché to není. Česká streetartová komunita se prostě dostala do fáze, která je osudem skoro každé subkultury: zprvu okrajový jev dlouho bojuje o své místo na slunci, je v tom stále úspěšnější, až se postupně stane součástí oficiálního proudu. České „umění ulice“ tak dnes má několik svých festivalů, prodává se na uměleckých veletrzích a běžně se vystavuje v galeriích. Vše přitom podporují místní radnice.

Expozice Metropolis, v jejímž rámci v Praze Cryptic 257 zprovoznil své Graffomaty, je v tomto ohledu ilustrativní: v létě byla nejdřív k vidění v českém pavilonu na šanghajském EXPO 2010 (proto ta vládní podpora) a teď se dá na ni zajít do holešovického Centra současného umění DOX, naší největší a nejlepší soukromé galerie. Ovšem stále platí, že kdyby si kterýkoli z autorů výstavy stoupl se sprejem před výstavní síň, do pár minut je na místě policejní auto.

Nic pro vandaly

Rozdíl mezi přijímáním street artu ve výstavních institucích a přímo ve veřejném prostoru je skutečně markantní. Ačkoli to nezní moc logicky, v Česku se mu daří v galeriích vlastně mnohem lépe než přímo na ulici. Proto onen provokativní nápis „použij jen pro vandalismus“ na výrobcích z Graffomatu. Cryptic 257 totiž moc dobře ví, že zatímco na umělecké scéně už nějaký čas patří k respektovaným autorům, na ulici dál bude za vandala.

A to přitom tenhle nedávný absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové – jako valná část jeho kolegů – používá sprej jen na místech, kterým potřísnění barvou vyloženě prospívá. Což platí zejména o jeho nejoriginálnější práci, s níž se – tehdy ještě pod jménem Epos 257 – letos představil na Bienále mladých v Galerii hl. města Prahy: prázdné billboardy kolem dálnic upravuje paintballovými střelami v obří pointilistické obrazy. Zanedbaný veřejný prostor se tak na mnoha místech díky jeho zásahům proměnil v docela pestrý svět, který ostatní vybízí k dalším překvapivým, vizuálně atraktivním intervencím.

Právě k těm by měly sloužit Graffomaty. I když je jasné, že bez nějakého toho banálního „tagu“ na historické fasádě, které bohužel pro valnou část společnosti stále symbolizují pojem graffiti, se asi projekt neobejde.

Cesta do města

Výstava Metropolis měla v Šanghaji ukázat proměňující se tvář našeho street artu. Byli na ni vybráni autoři, kteří v minulých letech prošli policejními honičkami a s přibývajícím věkem (všem je kolem třiceti) se čím dál víc z ulice přesouvají do galerijního prostoru. Jména Point, Tron, Skarf, Masker a Pasta tak dnes spíš než na vlakových soupravách a šedivých fasádách domů potkáte v prestižních výstavních síních. Anebo, jak tomu bylo na EXPO, dokonce ve stánku reprezentace českého státu.

Přesunu pochopitelně odpovídá i změna jejich výtvarného jazyka: v galerii tvoří práce se spreji jen doplněk jejich instalací, či řekněme klidně soch. Point tak na Metropolis místo další varianty osobitého provedení svého jména, které dřív předváděl v ulicích, vystavuje model paneláků propojených jakýmsi organickým potrubím. Připomíná to mimochodem kulisy Langova přelomového sci-fi filmu z roku 1927, od kterého si výstava půjčila název. Masker se zase pokusil převést do trojrozměrné podoby typické scény ze svých nástěnných (doslova) realizací: vytvořil tak plastiku nabízející pohled do jednoho domu, v němž ožívají sny jeho obyvatel. A Pasta, který ulice měst v uplynulých letech pokryl nepřebernými podobami svého hrdiny vymačkávaného z tuby, v galerii postavil bizarní cukrárenský obchod, kde se místo sladkostí nabízejí křiklavé slogany globální popkultury.

Šestice vystavujících patří ve streetartové scéně mezi klasiky-zakladatele a možná že některým svým následovníkům nebude její aktuální chování zrovna po chuti. Spojení někdejších démonů českých ulic, kteří svou identitu raději z důvodů vlastní bezpečnosti stále skrývají pod pseudonymy, s establishmentem – státním či galerijním – může radikálním tvůrcům graffiti připadat jako vrchol pokrytectví. Bojovat proti systému a zároveň od něj přijímat peníze (bez nich by takhle náročné kusy, jaké se ukazují v DOX, nevznikly), to opravdu nezní moc poctivě.
Jenže jak známo, systém se dá nabourávat i zevnitř. A jak ukazuje zvyšující se počet takzvaných legálních graffiti zón po celém Česku, na kterých vyrůstá další streetartová generace, tahle cesta dost dobře funguje a pomáhá ve výsledku celé komunitě. Nehledě pak na výtvarnou scénu, kterou projekt Metropolis, jedna z nejpozoruhodnějších výstav roku, velmi příjemně oživuje. 

METROPOLIS
DOX, Praha, 15. 10.–31. 12.