Říkat to na rovinu

Že se do přípravy každoroční recepce amerického prezidenta se zástupci médií vloudila chybička, bylo v dubnu 2006 jasné hned po prvních větách hlavního řečníka. Akce je obvykle ukázkou spořádané zábavy nejvyšší washingtonské elity. V publiku sedí novinářské legendy i šéfové mediálních korporací, na pódiu je usazen prezident s chotí a celým doprovodem. Nejmocnější muž světa obvykle přednese vtipný projev o tom, že mu média dávají zabrat, všem jde ale společně o dobrou věc. Známý bavič si na oplátku párkrát rýpne do prezidenta, nikdy však netrefí bolavý vřed. Potom si všichni společně připijí.

Komika Stephena Colberta znali před čtyřmi lety jenom zasvěcení. Dnes jeho tvář běžně prodává americké magazíny, sociologové zkoumají fenomén tzv. „Colbertovy vlny“ – návalu zvýšeného zájmu o kohokoli, kdo se v nočním pořadu The Colbert Report objeví – a Spojené státy celý minulý týden diskutovaly o blížící se obří demonstraci za zachování zdravého rozumu, kterou Colbert se svým televizním kolegou Jonem Stewartem pořádal o víkendu ve Washingtonu. Na jaře 2006 byl ale jeho čerstvě zrozený pořad v plenkách a sláva v nedohlednu.

To se mělo rychle změnit. Stephen Colbert v dobře padnoucím fraku přistoupil k řečnickému pultu, pozdravil první dámu i George Bushe usazené doslova na dosah od něj a vzápětí porušil všechna zaběhaná pravidla příměří. Komik u mikrofonu byl zjevně na rozdíl od tradičně liberálních amerických médií horlivým obhájcem nepopulárního prezidenta. Nebo ne?

„Já při tomto muži stojím,“ hřímal před zkoprnělým publikem Stephen Colbert, „protože on si také za svými věcmi stojí. A nejen to, stojí také na věcech! Stojí na palubách letadlových lodí, na troskách zřícených budov, v poslední době i na náměstích zaplavených měst. Vždy tak dokáže předat neochvějné poselství, že ať se Americe přihodí cokoli, ona se vzchopí a naaranžuje tu nejlepší fotografii svého vůdce, jakou si svět dokáže představit!“

Dav distingovaných osobností ve fracích a róbách se začal velmi rychle rozpadat na ty, kdo se plácají do stehen, a druhou polovinu, která ledově mlčí. „Obdivuji tohoto muže,“ deklamoval s kamennou tváří Colbert, „protože věří ve středu stejným věcem, jakým věřil v pondělí, bez ohledu na to, co se stalo v úterý! Svět se neustále mění. Názory tohoto muže jsou neotřesitelné!“

Výstup trval velmi dlouhých dvacet čtyři minut. Colbert hleděl Georgi Bushovi z několika metrů přímo do očí a chlácholil: „Nenechte se, pane prezidente, znechutit těmi, kteří říkají, že 68 % Američanů nesouhlasí s tím, co děláte. Já říkám, neznamená to snad logicky, že 68 % Američanů SOUHLASÍ s tím, co neděláte?!“

Bushovi se musí nechat, že veřejné ponížení zvládl. Občas se ve fraku otřásal smíchy, občas bylo vidět, že moc nechápe, co to všechno má znamenat. Z celého vystoupení i po čtyřech letech vane atmosféra obdivuhodné drzosti smíchané s totálním trapasem. Při odchodu Colberta ze sálu americký establishment uhýbal očima, na internetu se ale již rodila hvězda. Jen za první dva dny si na webu sjelo jeho vystoupení dva a půl milionu lidí a sledovanost Colbert Nation vystřelila prudce vzhůru. S odstupem několika měsíců popsal deník New York Times projev jako rozhodující moment kongresových voleb 2006 (Bushovi republikáni těžce prohráli), týdeník Time zase psal o rozhodujícím politicko-kulturním okamžiku.

Tak trochu jiné zpravodajství

Stephen Colbert je dnes součástí svérázného fenoménu, který je pro našeho čtenáře stěží uchopitelný, protože česká politická satira nikdy nepřekročila úzké hranice žánru. Colbertovým souputníkem je další velká hvězda z televizního kanálu Comedy Central Jon Stewart. Oba muži dělají televizní zábavu, jejíž dopad ale obrátil vzhůru nohama tradiční stížnosti na to, jak se ze solidního zpravodajství postupem času stává „zpravodajská zábava“. Stewart a Colbert postavili v posledních letech celý trend na hlavu – v jejich případě se původně plytká komedie před usnutím postupně stala svérázným zpravodajstvím a především Jon Stewart se proměňuje v jakési smějící se svědomí Ameriky. Když vloni po smrti legendy americké televizní žurnalistiky Waltera Cronkita udělal týdeník Time mezi čtenáři průzkum, kdo je teď nejdůvěryhodnějším televizním hlasatelem, zvítězil v anketě ke zděšení „solidních“ médií s přehledem právě komik Jon Stewart.

To ale nebyl ojedinělý výsledek. Podle průzkumu agentury Rasmussen dnes třetina Američanů pod 40 let věří, že show Jona Stewarta a Stephena Colberta do jisté míry nahrazují tradiční zpravodajské kanály. Devětatřicet procent dospělých Američanů tvrdí, že jim takové pořady pomáhají udržovat se v obraze o aktuálních událostech, 21 % připouští, že ovlivňují jejich politické názory. Část mladých lidí dokonce uvádí Stewarta s Colbertem jako hlavní zdroj svých informací vůbec (stejná část mládeže obvykle také říká v průzkumech, že už vůbec nečte noviny).

O víkendu navíc Stewart s Colbertem překročili hranici komiky a reality, když uspořádali ve Washingtonu demonstraci „Za zachování zdravého rozumu“. Amerika očekávala účast 100 tisíc lidí (akce se konala po uzávěrce tohoto čísla) a zatímco oficiální média vydala svým zaměstnancům z obav před politickým obsahem shromáždění zákaz účasti, nezávislejší osobnosti se zjevně dobře bavily – Oprah Winfreyová věnovala několika desítkám příznivců letenky do Washingtonu, Arianna Huffingtonová z webového serveru Huffington Post vypravila autobusy na místo konání, méně movitá legenda CNN Larry King poslala alespoň mobilní kadibudku.

Americká budoucnost

Celý jev vznikl původně ze Stewartova pořadu The Daily Show. To bývala spíše lidová taškařice, zpolitizovala se ale po dramatických volbách v roce 2000 a především po teroristických útocích 11. září – Jon Stewart se tehdy na obrazovce během dlouhého monologu několikrát naplno rozbrečel a vidět jeho výstup s devítiletým odstupem je docela překvapivou zprávou o tom, jak silné emoce tehdy Amerikou cloumaly.

Dnes jsou oba pořady falešným televizním zpravodajstvím. Stewartova The Daily Show je sérií šikovně sestříhaných klipů zpravodajských relací a projevů politiků, nad nimiž Stewart nevěřícně kroutí hlavou, otřásá se nad jejich absurditou smíchy, všechno glosuje a nakonec vede rozhovory s umělci, politiky a osobnostmi zvučných jmen – jenom za poslední čtyři týdny prošli pořadem mimo jiné Tony Blair, Bill Clinton, Condoleezza Riceová nebo jordánský král Abdulláh a minulou středu pak jako host dorazil úřadující prezident Spojených států Barack Obama. Stewart je klidný, značně skeptický, snaží se být nadstranický (byť jeho středolevá orientace je jasná), je především hlasem člověka s oběma nohama na zemi. Když vede rozhovory se svými názorovými odpůrci, jsou ukázkou korektního dialogu se snahou najít společnou řeč. Třeba debatu s hyperkonzervativním prezidentským kandidátem Mikem Huckebeem o potratech by autor tohoto textu vydržel hltat ještě několik desítek minut.

Na Stewarta navazuje Colbert Nation, a to je trochu jiná káva. Stephen Colbert vystupuje vždy v roli bigotního konzervativního komentátora. Je nafoukaný, bohatý (a rád o tom mluví), hluboce věřící (to i v civilním životě) a svérázně omezený. Uvedl do života anglický novotvar truthiness (něco jako „pravdivěrnost“), pojem, který se na rozdíl od „pravdivosti“ nezakládá na faktech, ale na intuitivním pocitu někde hluboko uvnitř. Colbert vystupuje z téže pozice, jakou předvedl během projevu s Bushem – je tak trapně nadšený a zaujatý, až celou věc demaskuje a shodí. Do jeho „pravdivěrného“ pohledu na svět zapadá všechno: „Paul Krugman tvrdí, že budoucnost americké ekonomiky je nejistá. Skvělé!!! I Paul Krugman tedy věří, že americká ekonomika má budoucnost!“

K tomu je potřeba dodat, že hlavním publikem jsou mladší ročníky, nejvíce vysokoškolští studenti. Podle toho vypadá slovník obou komiků – věty se hemží vypípanými vulgarismy a sexuálními narážkami. Divákovi středního věku to někdy přijde laciné, jindy to ale funguje dokonale. Když se například několik týdnů po 11. září Usáma bin Ládin na videozáznamu k útokům přihlásil, stál Stewartův „zpravodaj“ s vážnou tváří před Bílým domem.

Stewart: „Víme tedy, jaká byla reakce Bílého domu?“

Zpravodaj: „Víme. Jdi do haj– píp, ty zkur– píp zm– píp –de!“

„Zpravodajství“ tohoto typu umí říkat na rovinu, co lidem táhne hlavou, a zároveň nevyrábí bezvýchodné drama. Když letos na jaře sestříhal Stewartův tým sérii vystoupení, v nichž demokratičtí zákonodárci krkolomně vysvětlovali, že při projednávání regulace bank ustoupili republikánům, aby získali jejich podporu, potom ale stejně žádné hlasy nezískali, a přesto nakonec ustoupili, uzavřel Stewart sestřih suchým konstatováním: „Takže jste prostě idioti!“ Při jiném sestřihu, demonstrujícím na projevech senátorů, proč nedokázali kvůli procedurálním kličkám schválit zákon, který většina z nich vlastně podporovala, se na obrazovce objevil podtitulek „Vládnou nám č…ci?“. Zatímco na jiných televizních kanálech by člověk propadal zoufalství, tady se většinou válí smíchy. Ostatně posoudit to můžete sami – podstatné části obou show jsou na webu na adresách www.thedailyshow.com, respektive www.colbertnation.com.

Fascinující otázkou je, proč vlastně celá komedie tak úspěšně funguje. Výsledky anket a sledovanost dokážou běžné komentátory a zpravodajce často rozlítit a i Jon Stewart běžně upozorňuje na skutečnost, že je pouze komik (Colbert by v roli Colberta nic takového nikdy nepřipustil). Zároveň ale dodává, že se cítí být zástupcem většiny, která se nepoznává v dnešní atmosféře americké politiky, ani v tom, jak vyhroceně je prezentována v běžných médiích. Pro kontext, v němž se odehrává nečekaný vzestup „zpravodajských komiků“, je potřeba nezapomínat, že ve Spojených státech posledního desetiletí bývají prezidenti už běžně přirovnáváni k Hitlerovi či Stalinovi, v televizi se vedou debaty o tom, zda prezidentův projev k začátku školního roku je či není vymýváním mozků mládeže, a komentátoři a politici zcela vážně popisují třeba reformu zdravotnictví jako pokus o zavedení tribunálů smrti. Jon Stewart to ve svém pořadu ukazuje a úlevně se tomu směje, zatímco Stephen Colbert totéž demaskuje tím, že to dovádí ad absurdum.

Ha ha ha

Minulou středu seděl v křesle hosta pořadu The Daily Show úřadující prezident Barack Obama. Ani on tady neměl na růžích ustláno. Stewarta sledují přesně ty skupiny mladých lidí, které Obamu před dvěma lety volily a teď jsou ale nemastným neslaným výkonem prezidenta rozčarovány. Stewart nedávno o Obamovi prohlásil, že „kandidoval jako vizionář, vládne ale jako funkcionář“, že se z inspirativního politika plného energie stal rutinér ponořený v nesrozumitelných technických detailech vládnutí. Proto byl také nepochybně Obama hostem pořadu – riskoval nepříjemné otázky, aby právě tyhle lidi získal zpět. Povedlo se?

Stewart: „Neřekl byste, teď s odstupem, že byste býval raději kandidoval jako pragmatik? Nebylo by to: Dokážeme to!, ale spíše: Dokážeme to, ALE pouze za jistých okolností, když to bude možné…?

Obama: „Ne! Myslím, že bych znovu říkal Dokážeme to!… ALE samozřejmě…“

To je ovšem Obama v kostce! Kamera se soustředí na prezidentovu koncentrovanou tvář, z reproduktorů je však dobře slyšet Stewartovo hurónské HA HA HA! U stolku sedí trochu naštvaně nejmocnější politik světa a publikum se válí smíchy.