O čem to jen bylo

Byl to úžasný zážitek, když jsem četl knihu Allena Weinsteina Křivé svědectví: Případ Hiss a Chambers. Fascinují mě komunistické intriky v Americe a tu knihu jsem chtěl číst už dávno. Živě si pamatuji, jak jsem asi před dvěma roky – cestou k přátelům do New Hampshire – našel v restauraci spojené s antikvariátem jeden dobře zachovalý výtisk.

U jezera

Několik nejbližších dnů jsem pak neměl chuť dělat nic jiného než tu knihu číst. Jezdi jsem sice s dětmi na kajaku, rybařil a opékal špekáčky, ale nemohl jsem se dočkat, až se vrátím k hrdinům příběhu, údajným sovětským špionům Algerovi (Hissovi) a Whittakerovi (Chambersovi). Bydleli jsme v domě na břehu jezera a jasně si vzpomínám, jak jsem občas zvedl pohled od knížky k průzračné a prosluněné hladině a vzápětí se zase ponořil do špinavého přítmí Případu. To vše si pamatuji, ale je tady problém: z vlastního obsahu knihy si nepamatuji téměř nic. Než jsem začal číst Křivé svědectví, měl jsem základní představu o celé aféře, a dnes, dva roky po přečtení knihy, jsem na tom skoro stejně. Všechno ostatní jsem zapomněl. Nač jsem tu knihu vůbec četl? Uvědomil jsem si něco hrozného: nepamatuji si knížky, které jsem četl.

Dílo Allena Weinsteina jsem vybral jen jako náhodný příklad, ale stejně to je třeba s knihami jako Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye od Michaela Chabona (v mé knihovně leží napravo) nebo Touha po svobodě:…