Že přechod od komunismu k běžné demokracii bude dobrodružství, to se dalo vytušit už během revoluce. Že to ale bude dobrodružné ještě po dvaceti letech, to už bylo patrné mnohem méně. Jenže je to tak. Na cestě do normality nás překvapuje stále něco nového, kdy se o sobě pořád něco zajímavého dozvídáme.
Mezi tyhle zážitky lze zařadit i proces s neonacisty známými pod velmi eufemistickou přezdívkou „žháři z Vítkova“. Jeho podstata spočívá zhruba v tomhle: jde o jeden z ukázkových příkladů, kdy stát ve velmi vyhrocené a široce publikované kauze příkladně splnil svůj úkol a my můžeme pozorovat, co to v české společnosti vyvolává.
Zásahu proti čtveřici neonacistů totiž nejde mnoho vytknout. Policii navedl na první důležitou stopu odvážný svědek (jeho ochrana zřejmě měla být lepší). Policie vzápětí zjistila podezřelé, nasadila odposlechy a dokázala zrekonstruovat průběh činu, motivy a potvrdit jména zosnovatelů. Státní zástupkyně tyhle důkazy dokázala přesvědčivě vyhodnotit a vyvodit z nich logický závěr: a sice že šlo o chladnokrevně připravený, zákeřně provedený útok na životy nic netušící rodiny, vytipované jen podle jejího etnického původu.
A konečně – neuhýbavý, nealibistický přístup jsme pak viděli i ze strany soudu. Na Západě je zvykem, že když neonacista v noci, po důkladné přípravě, domluvě s jinými neonacisty a na výročí narození Adolfa Hitlera vhodí pro ten účel vyrobenou zápalnou láhev do oken domu romské rodiny, jde o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
