Řehtáč, hranáč, reneta

Zobačovi to zkoušeli, ale jak vzpomínají, nestálo to za nic. Koupili v zahradnictví několik jablůněk a vysadili je v sadu za chalupou ve vesnici Lazinov. Jenže Vysočina jim nesvědčila, sad je navíc vysoko a svažitý.

„Jabloně prosychaly, nedařilo se jim,“

vysvětluje Vladimír Zobač.

Podniká, prodává okna a dveře, ale dřív pracoval jako agronom. Jakožto „drnohryz“ věděl také, v čem je problém. Ve starých selských sadech se vysazovaly jiné stromy. Byly vysoké a mohutné, větvily se do koruny až nad hlavou člověka – takové stromy jsou odolnější. A kromě toho, pěstovaly se tady jiné odrůdy než ty moderně šlechtěné, jaké se dneska dostanou v zahradnictví.

Zobačovým dalo práci sehnat do sadu na doplnění takový strom, ale teď už ho Vladimír Zobač drží v ruce. To, co teď vypadá jako tenký klacík, nazývají sadaři „bujně rostoucí podnož“. Znamená to, že kmen bude vysoký zhruba sto osmdesát centimetrů, teprve tam se začne větvit. Na kmínku visí cedulka „Královnino“, což je jedna z odrůd, které se tady vždycky pěstovaly.

A je velmi pravděpodobné, že už za několik let bude možné se pod ním procházet. „Takový sad má velkou regenerativní sílu,“ myslí si pan Zobač. Je to prý úplně něco jiného než dnešní stromky štěpované tak, aby se daly česat ze stoličky.

Ohrožená jablka