Jeden den v životě člověka

Kafe. Džus. Toast s marmeládou. Snažim se urvat každou vteřinu. Děti už pobíhaj po bytě. Koukám do polštáře. Už ani já nevěřim, že ještě spim. Zuby, nehty, studenej šplouchanec na tvář. Bytem se rozléhá křik. Děti se dostávaj do varu. Baťohy, helmy, chlebníky, jablka. Už se v podstatě nedá nikam přijít včas.

Třicet pater výtahem trvá ráno pětkrát pomalej. Neustále někdo přistupuje. Vyrážíme. Starší mládě na řídítkách, mladší na sedačce, podjíždíme dálnici a kličkujem po třicátý čtvrtý. Sou nadšený každou ďourou, které se už nezvládnu vyhnout. Máváme paní od kafebudky – původně z Bukurešti, zná Tristana Tzaru, má dobrý kafe a dobrej bagel. Nakonec stíháme. Čas se ukáže jako spojenec. Sem zpocenej. Sundavám staršího z řídítek. Pusa a mizí v davu. Neotočí se. Asi toho má dost. Zgruntu novej jazyk, přijít o kámoše, o fotbal na Bohemce, o nejlepší učitelku houslí, babičky, bratrance, tety a všechno to ostatní, co nechal na druhý straně tý plechový roury, co se vznáší přes oceán. Má toho dost a ještě se směje, protože děti sou z ocele. Jedem dál. Mladší mládě má školu až na dvacátý třetí. Obejme mě a zapluje do systému. Pozdravím spolurodiče, zapnu si poklopec. Po šíji mi teče pot. Jdu na cigáro.

Je vedro. Kafe si dávám u Tenesie. Je malinká, ztrácí se za pultem, má ráda svý zákazníky a upřímně se směje. Což je vzácnost. Ona a Jasin z Maroka, co prodává gyros z přívěsu na ulici, sou poklady. Šéf může bejt blbec, ale když je blbec i prodavač v kantýně, tak je to průser. Laboratoř je po ránu klidná, plní se až kolem poledne. Šéf prosviští tichým krokem. Je celkem v pohodě. Málokdy se koukne do očí, uhýbá, ale je chytrej a má čuch. Víc není třeba.

Po obědě přicházej nokturnálové a alkoholici. Já mám sice taky problémy, ale musim ráno s dětma do školy, tak je mi to naprd. Vzduchem lítaj špičky od pipet. Takovej zvláštní zvuk, jakoby „cvak“ a lusknutí prsty dohromady. Jedenáct pater níž frčí dálnice směrem k budově Spojenejch národů. Dneska je na střídačku zavřená. Sjížděj se tam všichni lotři světa i ten náš. Je hrozný vedro. Republikánka, co sedí vedle, se rozčiluje, že už je načase, aby tu zbytečnost podporoval zas někdo jinej. Je zřejmý, že ani to by ji neuklidnilo. Ptá se, kdo tam žvaní za nás. Takovej jeden bohorovnej, říkám, když něco povídá, necháš ho to doříct a jdeš si dát panáka s kámošem. U bejvalýho prezidenta to bylo naopak.

Jede Obama. Republikánka je rudá vzteky. Z celebrity zbyl pel, ale pořád to funguje. Nosy Italů jsou přitisklý na skle. Taky koukám. Jeden se mě ptá, jestli přijede ten náš prezident s velkym piňďourem. Už je odstavenej, byl to premiér, odpovídám. Někde v klídku zapíjí s kumpánama svobodu, oni za něj zaplatěj, on jim řekne blbej vtip. Ital je z Neapole. Utekl před bordelem a mafíí. Né že by to tu neexistovalo, ale ňák se to tady člověka týká míň než doma. Nemusí tu být svědkem degenerace vlastní generace. Což je fajn.

Třináct hodin práce, koukám vyčerpáním do blba, hlava brní, ruce třeští. Z okna pozoruju bejvalej blázinec. Temnej a červenej. Piju kafe.
Sedám na kolo, na druhý avenue v podstatě za týden udělali cyklostezku. Bez keců. Jedu až na desátou. Mám tam sraz s československejma hipsterkama. V bejvalym kostele je čtení na památku Petra Orlovského. Byl to básník, Ginsbergův milenec, šílenec z East Village, kterej tenhle rok zmizel do nenávratna. Když přicházím do zaplněnýho sálu, Patti Smith čte a Philip Glass jí k tomu hraje na klavír. Dveře sou otevřený, venku New York tluče špačky a tady sedí a zpívá zbytek velké generace. Fotograf Marc Riboud a Ed Sanders jsou další z vystupujících. Někdo říká, že Orlovsky uměl skvěle vyprávět vtipy. Jeden odříká, sál se zmítá smíchy a já bohužel nerozuměl. Ale jinak sem nadšenej. Jak když sem ve čtrnácti koukal na Ginsberga, jak křičí o Slunečnici a brnká u toho do pianka. To bylo ono. Nic mi nechybí. Akorát bych snad potřeboval slyšet pořádnej vtip. Aby mě bolelo břicho.

Jdu do Manitoby, srdeční pankový hospody. Zvonim vedle na Karla. Neotvírá. Dopiju, loučim se s hipsterkama. Po první avenue sem doma coby dup. Zajedu do garáží, vyjedu výtahem, dám dětem pusu, přikreju je, projdu mail, políbím spící krasavici a usnu.

Kafe. Džus. Toast s marmeládou. Už ani já nevěřim tomu, že spim.

LUKÁŠ ČERMÁK, molekulární biolog, toho času v New Yorku