Zemřel vězněný čínský držitel Nobelovy ceny Liou Siao-po

Jen dvakrát zůstalo v Oslu prázdné křeslo laureáta Nobelovy ceny míru kvůli tomu, že oceněný byl za mřížemi.  V roce 1935 nepustil německý nacistický režim do Norska Carla von Ossietzkého, který kritizoval německé zbrojení a porušování mírové smlouvy z Versailles. V roce 2010 nepřijel čínský disident a literární kritik Liou Siao-po, protože byl v čínském vězení. Peking odmítal diskutovat o jeho propuštění, natož o povolení odjet z Číny.  Ve čtvrtek zemřel v nemocnici na rakovinu jater. Jen několik dní poté, co jej čínský režim kvůli vážnému zdravotnímu stavu po osmi letech propustil z věznice. S odkazem na čínskou vládu o tom informovala agentura Reuters. Při této příležitosti odmykáme následující text a také článek Největší naděje pro Čínu: 

…

Norská komise pro udělení Nobelovy ceny míru se rozhodla správně, když ji přiřkla Liou Siao–poovi. Zuřivá reakce Číny pak ukazuje, jak je v našem stále více postzápadním světě čím dál složitější dělat správná rozhodnutí. Liou Siao-po je osobnost, která si tuto cenu zaslouží, stejně jako si ji zasloužil Andrej Sacharov nebo Nelson Mandela. Už přes dvacet let se nenásilnou cestou staví za lidská práva a demokracii. Zaplatil již za svou činnost léty vězení a šikany. Na rozdíl od předešlého laureáta Baracka Obamy dostal cenu ne za to, co jen sliboval, ale za to, co skutečně udělal.

Čínští představitelé Norsku a komisi nejdříve vyhrožovali, pak zabránili domácím médiím o ní informovat, Liouovu manželku posadili do domácího vězení, zavřeli další kritické intelektuály, zrušili rozhovory s Norskem o vývozu ryb do Číny a teď jistě přemýšlejí, jak dál. Umožní třeba manželce jet do Osla cenu převzít jménem svého uvězněného manžela?

Mezitím se na Západě mnozí tiše ptají, zda bylo rozhodnutí norské komise opravdu správné. Tyto otázky jsou důležité, nicméně jeden pokrytecký a sebeklamný argument je třeba odmítnout v zárodku. Zní tak, že udělení Nobelovy ceny významnému disidentovi není dobré pro samotné disidenty. Člověku tyto názory připomínají situaci z minulosti, kdy se politici ze Západu odmítali setkat se Sacharovem, Lechem Wałęsou nebo Václavem Havlem. Když se takto zachoval jeden z amerických politiků při návštěvě Moskvy, řekl mi tehdy jeden ruský spisovatel: „On říká, že by pro Sacharova nebylo dobré, kdyby se setkali, ale ve skutečnosti měl na mysli, že by to nebylo dobré pro něj samotného, kdyby se setkal se Sacharovem.“

Je na disidentech, aby rozhodovali o tom, co je pro ně dobré. Podle dostupných informací se zdá, že samotní čínští disidenti jsou z udělení ceny nadšeni, i když to pro ně zřejmě znamená, že budou vystaveni dalším šikanám. Ostatně čínští komunisté s nimi nejednali v rukavičkách ani předtím. Liou dostal jedenáct let bez ohledu na „tichou diplomacii“ Západu. Podle slov jeho manželky byl udělením ceny hluboce dojat a věnoval ji obětem krvavých událostí na náměstí Tchien-an-men v roce 1989.

Nejsme tady od toho, abychom říkali odvážným bojovníkům za lidská práva, co je pro ně dobré. Byl by to podobný postoj, jako mají diktátorské a totalitní režimy, které se takto chovají ke svým občanům – jako k dětem. „My víme, co je pro vás nejlepší,“ říkají.

Jeden telefonát

V tomto okamžiku patří Liou a jeho kolegové k malé menšině. Většina Číňanů už koncem sedmdesátých let a zejména po roce 1989 přijala dohodu s režimem, že si mohou užívat ekonomických, a dokonce i kulturních a intelektuálních svobod, pokud nebudou zpochybňovat hlavní pilíř moci, jímž je komunistická strana. V tomto smyslu nelze Lioua srovnávat s Mandelou či Su Ťij, kteří byli v čele masových hnutí.

Je potřeba uznat to, co zdůraznila také norská komise, že čínský jedinečný hybrid autoritářského kapitalismu vytáhl stovky milionů lidí z chudoby. Na rozdíl do Barmy či apartheidu v Jižní Africe se čínský stát těší značné podpoře svých obyvatel. Test věrnosti však může přijít v okamžiku zpomalení ekonomického růstu.

Nemůžeme prostě vědět, jak budou Lioua a jeho činnost vnímat občané Číny třeba za dvacet let. Je téměř nepředstavitelné, že by se vše najednou zvrátilo podobně jako v Československu, kde se izolovaný disident Václav Havel najednou stal zvoleným prezidentem. Prezident Liou? Sotva. Je však představitelné, že Liou se stane jakýmsi lakmusovým papírkem odvahy budoucího reformátora. Když Michail Gorbačov zvedl telefon, aby osobně zavolal nositeli Nobelovy ceny Sacharovovi a oznámil mu zrušení trestu vyhnanství, byl to klíčový okamžik v dějinách Sovětského svazu. Může se stát, že Liouovi zavolá nějaký příští čínský lídr a odstartuje tak novou fázi čínské modernizace? Zveřejnění otevřeného dopisu bývalých vysokých představitelů Komunistické strany Číny, v němž požadují větší svobodu projevu, dává jistý signál, že naděje reformátorů uvnitř strany a disidentů tak nejsou od sebe na míle vzdáleny.

Je samozřejmě také snadno možné, že Liou a jeho kolegové zůstanou malou menšinou reprezentující autentickou, nicméně netradiční větev moderní čínské historie. Jejich idea ústavou garantované liberální modernizace byla obsažena v Chartě 08, která vynesla Liouovi jak vězení, tak Nobelovu cenu.

Vystrašená a útočná reakce čínského státu svědčí o jeho vnitřní nejistotě a také o přežívajících pozůstatcích leninismu s jeho neschopností tolerovat jakékoli autonomní zdroje společenské a politické autority, ať už to je Liou a jeho malá skupina, dalajlama nebo hnutí Fa–lun-kung. Také vypovídá o hlubokém a široce sdíleném pocitu národního ponížení, jehož se Číně dostává od Západu. Jak by byli šťastní, kdyby získali mezinárodní uznání v podobě Nobelovy ceny! Jenže kdo jsou její tři dosavadní nositelé? Kao Sing-ťien, čínský spisovatel, který emigroval do Francie a přijal francouzské občanství, dalajlama a teď Liou Siao-po. Jeden políček za druhým.

Debatujme o tom

V prohlášení o Nobelově ceně se píše o „univerzálních“ lidských právech. Charta 08 mluví o „univerzálních hodnotách“. Jenže čínští představitelé to vnímají jako „západní“ hodnoty, které se snaží postimperiální Západ Číně vnutit.

V následující dekádě může podle mého názoru Západ zvolit jeden z následujících tří přístupů: kapitulaci, huntingtonismus, nebo opravdový dialog o univerzálních hodnotách. Kapitulací by byl ústup před čínským vydíráním, tedy že by například západní politici už nepřijímali dalajlamu ve svých úřadech. Huntingtonismem mám na mysli cestu, o které Samuel Huntington uvažoval jako o možnosti vyhnout se „střetu civilizací“. V principu jde o postoj „my si to budeme dělat po svém, vy si to dělejte po svém“. Vzhledem k mocenskému růstu Číny se může stát, že právě v tomto postoji uvázneme. Jenže ještě je rozhodně příliš brzy vzdávat se naděje na hlubší pochopení skutečných univerzálních hodnot, které nemusí definovat jen Západ.

Musíme být připraveni naslouchat, ne jenom mluvit. Nemůžeme se chovat, jako kdyby Západ nalezl všechny odpovědi pro každého a navždy – tato arogantní jistota ostatně každým okamžikem slábne. Kdyby se Čína místo toho, aby se v sebeobraně choulila do sebe jako ježek, připravila na sebevědomou a třeba i ofenzivní argumentaci o univerzálních hodnotách, měli bychom to přivítat s otevřenou náručí. Ostatní alternativy jsou totiž sice více pravděpodobné, ale horší.

Timothy Garton Ash

je britský politolog a historik. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a badatelem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. V posledním desetiletí se zabývá zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků, Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.