Slaboduchá biomanželka

Jestli se Michalu Vieweghovi v jeho novém románu Biomanželka podařilo něco skvěle vyhmátnout, pak jsou to témata současné doby – biokultura, hnutí za přirozené porody, rozbujení ezoterických nauk, japonské masáže šiatsu a podobně. Jeho sarkastická kniha proto vzbudila nadšení i u některých předních recenzentů, kteří pokládají jeho román za

„velmi důležitý, myšlenkově závažný a v dobrém slova smyslu provokativní“

. Autor, který je považovaný za spisovatele masového čtiva (byť spisovatele v tomto žánru velmi kvalitního), tak podle takového mínění vstupuje na pole vysoké literatury a jeho knihu se sluší brát vážně.

Hlavní postavou a vypravěčkou příběhu je dula, postarší obtloustlá žena, fanatická vyznavačka všeho „přirozeného“ od jídla přes lekce pilates po porody a její biblí je kniha Clarissy Estésové Ženy, které běhaly s vlky o mýtech a příbězích archetypů divokých žen. Ta po porodu manželky hlavního hrdiny – úspěšného a dobře situovaného spisovatele – zůstane bydlet dalších sedm let spolu s nimi v domě, čímž se začíná podobenství o střetu světa mužů a žen, a především tradičního a informačního věku. Spisovatelova žena totiž pod vlivem duly propadá horlivému nadšení pro biostravu, plane pro přirozené porody a feng šuej, buduje mateřské centrum, to vše za štědré finanční podpory svého muže. Ten to snáší těžce, protože se cítí přehlížen, jeho představa tradičního manželského soužití se rozpadá.

Viewegh románovou hyperbolu pokřivuje s takovou vehemencí, až z hlavních hrdinů dělá slaboduché bytosti naplňující nejhorší magazínová klišé: manžel je přísně racionální a emocionálně omezený macho, jeho manželka i dula zase fanaticky naskočí na každý „trend“ od mammadiářů po čínské tchaj-ťi. O jejich vnitřních motivech, o tom co obě ženy skrze všechny ty bohulibé i bizarní aktivity hledají nebo co v nich nacházejí, se čtenář nic nedozví. Je tak vlastně otázka, na koho satira cílí. Naprostá většina vyznavačů biokultury nejsou fanatici, kteří než by snědli hamburger nebo potraviny s umělými konzervanty, raději zemřou hlady. Prostě je zajímá, co jedí a jestli je to zdravé. Stejně tak diskuse o přirozeném porodu nespočívají v okouzlených litaniích o mystickém zážitku, ale v požadavku na skoncování s pojetím porodu jako operace a těhotenství jako nemoci. Navíc stoupenci těchto myšlenek nejsou jen ženy, takže spatřovat v jejich nástupu zánik mužské tradiční role je nesmysl. Přitom téma samo o sobě by to mohlo být zábavné a opravdu důležité. Do našich životů se hrnou trendy a tradice, které nabízejí v mnoha ohledech životní alternativu, a to v obrovské šíři nabídky – v racionální a snadno přijatelné podobě, jako je už zmíněná biokultura, až po ošemetnější trendy, jako je importovaná a často povrchní duchovnost, vtělená občas i do obyčejného zahradnictví. Jak se všemi těmi (staro)novými myšlenkami naložit a jaké napětí vnášejí do společnosti, je závažný fenomén, kterého se zatím nejvýrazněji chápali aktivisté nebo spolek skeptiků Sisyfos. Proto je dobré, že do těchto vod vstoupil pro jednou literát. Michal Viewegh svou literární reflexi ale pojal v té nejjednodušší podobě – všechno naházel do jednoho hrnce, smíchal v bizarní ajntopf a prvoplánově se všemu vysmál. Vlastně tak o žádné literární reflexi nemůže být řeči, jde o pouhé všimnutí navíc v podobě jakési karikatury na druhou, což je z podstaty věci nonsens. Proto Vieweghův román není důležitý ani provokativní a už vůbec ne myšlenkově závažný

MICHAL VIEWEGH: BIOMANŽELKA
Druhé město, 180 stran