Návštěva paní prezidentové

Přijede k nám Livia Klausová z Hradu. Bude to velká sláva, děti,“ řekla ředitelka Dětského domova v Jemnici Dagmar Průšová. V děcáku jsem už deset let, a tak jsem na podobné „slávy“ zvyklý. Byl u nás Paroubek, hejtman za ODS a taky za ČSSD, občas starosta. Manželku prezidenta jsme tady ale ještě neměli.

Čtyři dny do dne D: V pátek do domova přijíždějí všechna děcka z intru a hlavně se pere. Cestovky plné špinavého oblečení tentokrát počkají – přijede Klausová. „Tak, a hrabat!“ zavelela vychovatelka a všech dvacet děcek šlo zvelebovat okolí domova. „Tady máte šroubováky, běžte vyčistit chodník,“ řekla. Holky klečely a čistily šroubováky kostky na chodníku. „Se na to můžu, víš co! Dyť tam nic není, do prdele!“ nadávaly. Volno měli jenom ti, kdo tancovali a zpívali. Už čtrnáct dní nacvičují vystoupení pro paní prezidentovou.

Tři dny do dne D: V sobotu můžeme v domově většinou spát do devíti, pak jdeme na snídani. „Děcka, dneska si pořádně uklidíme a pak budeme péct perníčky pro paní Klausovou,“ řekla vychovatelka. Celý domov vzal prachovky a začal leštit, vysavač jel bez přestání. Skříně byly naklizené tak, že by se za ně nemusel stydět ani generál na vojně. Odpoledne všichni vyfasovali košťata, hrábě, kýble a začalo se uklízet na zahradě. „Nikde nesmí být ani lísteček,“ řekla vychovatelka. „Hele, já už nechápu, co tady máme hrabat! Každý den to stejně napadne, do prdele!“ protestoval jeden kluk. „Drž hubu a makej, nebo dostaneš šroubovák,“ odpověděl mu kámoš, který odnášel listí do vozíku.

Dva dny do dne D: Ráno po snídani jsme zase vyfasovali šroubováky, hrábě a šlo se na věc. Do oběda jsme makali venku a odpoledne gruntovali v domově, ale kupodivu jsme mohli chvíli i ven. „Děcka, každý z vás si vymyslí otázku pro paní prezidentovou. Paní ředitelka se na to podívá a řekne, jestli je dotaz vhodný, nebo ne,“ řekla vychovatelka. Celý domov vymýšlel otázku pro paní Klausovou. „A ještě si vymyslete, jakým byste chtěli být zvířetem, kdybyste nebyli člověkem. To zvířátko pak vyrobíte a dáme to paní prezidentové jako prezent,“ vysvětlila. „Budu prase,“ řekl jí jeden kluk.

Jeden den do dne D: Přišel jsem z brigády kolem páté odpoledne. Celý domov ještě makal na zahradě. Zametala se i tráva a hliněná cesta. Holky venku čistily silnici, po které přijede paní prezidentová. „Graciáne! Okamžitě si sundej batoh, vezmi si hrábě a dělej!“ zakřičela na mě vychovatelka Marie Šprinclová. Hrábě mi byly k ničemu. Děcka chodila a sbírala lístečky rukama. „Já jich mám šest,“ křičel Roman. „Nemachruj! Já jich mám pět, ale ten jeden tady někde najdu,“ odpověděl Tomáš. Po večeři se jedna devatenáctiletá holka pod dohledem vychovatelky učila nazpaměť úvodní řeč. „Vítáme vás, paní Klausová, v našem dětském domově. A jako nejdříve – jéé, znova! Jsme potěšeni, že vás vítáme… Bože! Teto, já neumím mluvit!“ zlobila se slečna, která bude v červnu dělat závěrečky na kuchařku.

Den D: 13.00 Jdeme na svou skupinu.
13.10 Poslední generálka. Tanečníci a zpěvák předvádějí všechno vychovatelkám.
13.34 „A teď běžte všichni na pokoje. Nikdo nesmí být na chodbě!“ dozvídáme se.
13.54 Tajně se k nám propašoval kámoš z jiné skupiny. „Už máš lístek, vole?“ šeptá. „Jaký?“ ptám se ho. „Teta Andrea nám rozdala lístky s otázkami pro Klausovou. Jaký byl váš sen? A splnil se vám? Pěkná kravina, co?“
14.50 Přichází paní ředitelka. „Půjdeme před domov vítat paní prezidentovou,“ říká.
14.54 „Tety, dozadu. Vezměte si před sebe děti. No, ti velcí zase neposlouchají,“ zlobí se venku paní ředitelka. „A ruce z kapes!“
15.00 Přijíždí auto s Livií Klausovou.

Návštěva z Hradu u nás byla asi hodinu. Paní Klausová odjížděla se staženým okýnkem a mávala nám. Nepodívala se na zahradu, kde nebyl ani lísteček. Nepodívala se na můj pokoj, kde by se dalo jíst i z koberce. Ale největší škoda byla, že jsme jí místo namóděného a vyšperkovaného paláce neukázali děcák, kde opravdu žijeme. Škoda že si budeme více pamatovat tu dřinu předtím než samotný den, kdy nám paní Klausová podala ruku nebo se nás zeptala, co bychom chtěli dělat, až odtud vyjdeme.

GRACIÁN SVAČINA,
chovanec Dětského domova Jemnice

Související texty: