Wyclefova hvězda

Mohl to být příběh chlapce, který jezdil na oslu do školy, pak se v cizí zemi proslavil a pohádkově zbohatl a nakonec se vrátil domů zachránit rodnou hroudu. Ale nebude – Wyclef Jean byl z klání o prezidentský úřad ve své rodné zemi vyřazen. Přesto se o haitských volbách stále píše i na hudebních serverech. Wyclefovým ústupem do pozadí se totiž pozornost obrátila na nového favorita voleb – shodou okolností dalšího tamního muzikanta.

Wyclef bez diamantů

Někteří lidé mají talent neustále překvapovat, a sedmatřicetiletý raper, skladatel a producent Wyclef Jean zvaný Clef patří mezi ně. Minulý týden totiž oznámil, že přijal nabídku univerzity z tzv. Břečťanové ligy sdružující osm nejprestižnějších škol na východě USA, aby v rozjíždějícím se akademickém roce vyučoval na tamní katedře afrických studií.

A jako není úplně běžné, aby rapeři učili na elitních univerzitách, tak není zcela obvyklé, aby někde kandidovali na prezidenta. Když tedy Jean letos v srpnu oznámil, že by se rád stal hlavou svého rodného Haiti, působilo to v hiphopové komunitě jako zjevení. Spíše než o životě v ghettu a sociální nespravedlnosti dnes totiž milionáři s diamantovými hodinkami rapují o bujných křivkách svých přítelkyň či barvě svého nového ferrari. A byť veleúspěšní rapeři jako T.I. nebo Lil Wayne pobytem za mřížemi (druhý jmenovaný bude v newyorské věznici za nedovolené držení zbraní do listopadu) možná své tvorbě dodají novou autenticitu, pořád bude spíše gangsterská než politicky angažovaná. Hudební server Allhiphop nedávno sestavil žebříček nejlepších politických hiphopových songů; jen dvě z dvaceti písní byly z posledních pěti let. A je symbolické, že byly o Baracku Obamovi („My president is black“). Obamova kandidatura sice vzbudila v hiphopové komunitě nebývalý ohlas, rapeři se ale omezili na slovní i hudební podporu kampaně, přímo na politiku se zatím žádný nedal.

A nakonec i sám Wyclef Jean ještě před necelým rokem o praktické politice uvažoval jen výhledově. „Asi bych do toho nešel ještě možná dalších deset let,“ řekl v srpnu americkému týdeníku Time. Impulzem, díky němuž se z dekády stalo „teď hned“, bylo zemětřesení, které Haiti zasáhlo letos v lednu a po němž v nejchudší zemi západní polokoule zůstalo více než 200 tisíc mrtvých a nevyčíslitelné škody na beztak už předtím mizerné infrastruktuře. „Haiti nemůže čekat dalších deset let, aby mu někdo konečně pomohl vstoupit do jedenadvacátého století,“ řekl Jean novinářům Time.

Když kandidaturu oznámil, hodně lidí si klepalo na čelo. Byť se zdá, že jednoho nemusí pro veřejný úřad diskvalifkovat ani minulost zvedače činek a hvězdy akčních filmů, právě kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger je spíše jednou ze vzácných výjimek. Nakonec nemusíme chodit ani do světa: také v Česku obvykle pokusy zpěváků, moderátorek či režisérek končívají fiaskem. Zejména díky propasti, která mezi mnohdy naivními představami umělců a reálnou politikou bývá. A u Wyclefa panovalo stejné podezření – je skutečně něco jiného složit a zpívat „If I was a president“ (z roku 2008), a pak tím prezidentem skutečně být, zvlášť v rozvrácené zemi, kterou právě srazila z kolen do prachu devastující katastrofa. Navíc, řada Wyclefových písní je sice ověnčená hudebními cenami Grammy a prodaly se jich miliony, ale často se v nich objevují banální pravdy typu „místo miliard na zbraně bych nakrmil chudé“ či „není po válce, dokud nezavládne láska, mír a ticho“.

Billův učedník

Jenže Wyclefova motivace, jeho plány a nakonec i šance v boji o prezidentské křeslo vypadaly vcelku nadějně. Z nátělníků s haitskou vlajkou se převlékl do obleku, brooklynský hiphopový slang vyměnil za formálně i obsahově střízlivou mluvu a stejně naložil s gestikulací. Gesty pak nápadně připomínal bývalého amerického prezidenta Billa Clintona – a nebyla to náhoda. Clinton se na Haiti dlouhodobě angažuje a stal se „Clefovým“ neformálním rádcem. (Jako svoji inspiraci pak raper v časopise Time zmiňoval i Václava Havla.)

A ani ve svých plánech nebyl úplně mimo – sliboval třeba zaměřit se na budování a posilování mostu mezi Haiti a početnou, často vzdělanou a bohatou haitskou diasporou po světě, zvláště v USA. Podobně lákají zpět domů své inženýry a další vzdělance třeba Indové nebo Číňané a názor, že by tato cesta mohla být jednou z možných způsobů záchrany, se uvádí v každé serióznější analýze. Právě Wyclef Jean by mohl být takovým ideálním mostem – sám ve Spojených státech od dětství vyrůstal, ale zároveň se ve staré vlasti, kde je polovina populace mladší pětadvaceti let, těší velké oblibě. A byl by navíc žádaným kontrastem k notoricky zkorumpovanému a nedůvěryhodnému establishmentu. Zářnost Jeanovy hvězdy je k tomu natolik jasná, že stačila jen jeho kandidatura, aby se k Haiti trvale upřela pozornost velkých médií, která by jinak nutně v měsících po zemětřesení ochabovala.

Přesto pochybnosti zněly dál, a to i z míst, odkud by to nikdo nečekal. Třeba od Prase Michela, dalšího amerického Haiťana, s nímž (a zpěvačkou Lauryn Hill) v devadesátých letech založil sice krátce existující, ale zároveň jednu z komerčně i umělecky nejúspěšnějších hiphopových kapel – Fugees (zkráceně pro „refugees“, uprchlíci). „Wyclef je můj přítel, můj bratr, je to hudební génius,“ řekl Pras Michel deníku Wall Street Journal. „Ale má na to stát v čele Haiti? Nemyslím.“

Jeho komentář je ovšem zjevně ovlivněn tím, že kope za jiného kandidáta – Michela Martellyho. Nicméně i pohledem nezávislého oka z daleké Evropy vychází Martelly přezdívaný Sweet Micky (49) skutečně ze srovnání s Wyclefem o něco lépe. Byť mají mnoho společného: Sweet Micky sice není raper (kdo z téhle scény by si taky přezdíval „sladký“), ale mistrovstvím a inovátorstvím v tradičním haitském hudebním stylu zvaném „kompa“ se rovněž proslavil tak, že dnes patří k nejznámějším Haiťanům. S Wyclefem si navzájem hostovali na albech, vystupovali spolu živě. A Jean jistě netušil, jak prorocká mohou být jeho slova, když před třemi lety při společném koncertě na Floridě, s prstem směřujícím k Martellymu vyzýval diváky, aby „vzdali poctu prezidentovi“. A oba spojuje nedostatek zkušeností s praktickou politikou.

Navzdory podobnostem to jsou ovšem právě aspekty, v nichž se liší, které nakonec Jeana z boje o prezidentské křeslo vyřadily, a Martellyho naopak posunuly do pozice největšího favorita.

Wyclef Jean o Haiti zpívá, ke svému původu se hlásil i v době, kdy za to dostával nakládačky ve škole, po světě cestuje s haitským pasem a angažuje se v charitě, pořád je ale Newyorčanem, který na ostrov čas od času zaletí soukromým letadlem. Naproti tomu Martelly to všechno dělal a tím vším prošel taky (jen s jinými důvody pro šikanu od spolužáků), ale na Haiti vyrostl a s výjimkou několika odskoků do USA Haiti vlastně nikdy neopustil. Wyclefova kreolština – jazyk většiny Haiťanů a vedle francouzštiny druhá úřední řeč – je prý přinejlepším kostrbatá, Martellyho zcela plynulá. A jak jsme zmínili v úvodu, Wyclefa Jeana k politickému angažmá postrčilo až zeměstřesení, Michel Martelly o politické kariéře vážně uvažuje několik let. „Pokud bych se někdy o nějaký úřad ucházel, tak jedině o prezidentský,“ řekl před třemi lety floridskému deníku Palm Beach Post. „A začínám o tom vážně uvažovat.“

Právě zmiňovaný pobyt na Haiti nakonec rozhodl – tamní ústava totiž vyžaduje, aby prezidentští kandidáti před volbami v zemi žili alespoň pět let, a volební komise tedy Wyclefa Jeana z klání vyřadila. Přišel sice s řadou námitek (třeba že vlastní na ostrově rezidenci), ale marně.

To ovšem neznamená, že by haitské prezidentské klání přestalo být zajímavé. Ze hry sice vypadl raper, novým favoritem se v ní stal umělec, u kterého je zbytečné pátrat po „hříších mládí“ – jsou totiž zdokumentované a sám se o nich nerozpakuje mluvit.