Skrz čas

Vyrazíte-li z obce Štíty v Jeseníkách přímo za nosem 340 kilometrů na jih, poté uhnete a dáte se 660 kilometrů přímo na západ a nakonec 680 kilometrů na severovýchod, kde se nacházíte? Ano, správně, tam, odkud jste vyšli. Přes rakouskou Vídeň a německý Stuttgart vás cesta dovedla zpět do Štítů a stojíte před tamní radnicí. Přesně tuto anabázi absolvoval jistý obraz. Potřeboval k tomu maličkost: pád dvou říší a sedmdesát let středoevropského času. Teď už ale starý umělecký kousek opět visí na své původní skobě uvnitř štítecké radnice. „Už nikdy nesmí zmizet,“ říká starosta Jiří Vogel. „Byla by to pro město katastrofa.“ A nejen pro ně.

Děti ze Schildbergu

„Dlouho jsem přemýšlel, jaké by pro ten obraz bylo nejlepší místo,“ přiznává se Herwig Tonne. Nakonec se rozhodl, zabalil plátno do konstrukce z plastu a dřeva, položil na zadní sedačku svého auta a vyrazil s ním na poslední etapu celé anabáze. Ve Štítech zazvonil na radnici a náklad předal tamnímu starostovi. Bylo hotovo.

I když pan Tonne bydlí celý život ve vesnici Denkendorf blízko německého Stuttgartu, moravský městys se dvěma tisíci obyvateli důvěrně zná. Nejen že se v roce 1943 v tehdejším Schildbergu narodil, ale v poslední době tam také pravidelně každé dva roky jezdí s manželkou i dětmi na dovolenou. Jeho rodina žila v téhle oblasti Sudet po staletí a po druhé světové válce byla rozprášena. Od té doby se někteří příbuzní neviděli dlouhé desítky let, pár jich díky českým manželům mohlo zůstat na Moravě, ostatní byli v třímilionové mase českých Němců vyhnáni do Německa. Nicméně po cestě se vlak rozpojil a část rodiny putovala na Západ, zatímco druhá část jela do budoucí NDR. Jediným společným pojítkem je pro rodinu dodnes právě rodné město na pomezí Čech a Moravy.

Chytit historii

Desítky let si proto příbuzní předávali malované panoráma města, které ze země pravděpodobně „uniklo“ už během války. Malba pak postupně léta visela v jedné z vídeňských hospod a v několika německých domácnostech. Pohled na Schildberg podle fotografie Eduarda Salfického namaloval v roce 1914 pravděpodobně jeden z místních amatérských malířů na zakázku tehdejšího štíteckého starosty a zároveň strýce Herwiga Tonneho. Od té doby ho šéf radnice vždy předával svému nástupci. V roce 1939 tak obraz převzal nový starosta Viktor Tonne – Herwigův otec. Obec vedl před svým nástupem na frontu do roku 1943 a někdy během těchto čtyř let někdo z rodiny obraz musel odvézt do Vídně, kde si příbuzní později otevřeli hospodu.

„Už je mi 67 let, a i když na Moravu s dětmi občas jezdím, nebyl jsem si jistý, co by s obrazem po mé smrti udělali. Proto jsem chtěl mít jistotu, že zůstane tam, kam patří, a přivezl jsem ho zpět zdejšímu starostovi,“ vysvětluje bývalý bankovní úředník a přiznává, že loučení to nebylo lehké.

Ačkoli nemluví česky, je na zemi svého narození hrdý, a protože ve své obci vede tamní kulturní sdružení, pravidelně zve na koncerty i české jazzové skupiny nebo dětské sbory. Vždy když se do Štítů vrátí, jde se podívat na svůj rodný dům. „Ani nechci dovnitř, jen mám radost z toho, že o dům někdo hezky pečuje,“ říká Tonne. Jako dítě si poválečné konflikty mezi Čechy a Němci nepamatuje, vše zná jen z vyprávění. „Mám spoustu otázek, ale pokaždé když nějakou položím, tak mě moje o deset let starší sestra, která si vše pamatuje, kopne pod stolem,“ směje se Herwig Tonne. Přiznává ovšem, že měl zpočátku strach ve Štítech chodit po ulici – mimo jiné proto, že jeho otec byl starostou právě během války, a pravděpodobně tedy byl v nacistické straně. O této minulosti s ním však moc nemluvil, protože otec v 60. letech zemřel na následky nemocí z ruského zajetí. Dnes už se ale Herwig Tonne v uličkách Štítů cítí mnohem volněji. „Lidé tady již nevidí minulost černobíle. Na vlastní kůži jsem to poznal, když mě předešlá starostka pozvala na radnici na kafe,“ říká Herwig Tonne.

„Pro naši obec má obraz nevyčíslitelnou hodnotu. Po válce tu zůstalo pouze 30 z tehdejších 1500 obyvatel a v 70. letech se navíc všechno staré programově vyhazovalo. Proto máme dnes minimum předmětů, které dokumentují naši historii. I když tu možná po volbách už nebudu, dám svému nástupci najevo, že na tento obraz už nikdo nesmí ani sáhnout,“ říká současný štítecký starosta Jiří Vogel.

Mimochodem rodina Jiřího Vogela má také německý původ, ale protože babička měla českého manžela, vyhnáni nebyli. A stejně jako Herwig Tonne už nemluví česky, neumí naopak pan Vogel ani slůvko německy. Při rozhovoru s dárcem obrazu mu proto tlumočila jedna z mála ještě ve Štítech žijících sudetských Němek. Mimochodem bývalá nejlepší kamarádka sestry Herwiga Tonneho Alma Lakomá. „Musíme historii chytit,“ je bez ohledu na jazykovou propast přesvědčen starosta Vogel. „Jsme totiž poslední generace, která má možnost mluvit s pamětníky.“