Opravdové děti ulice

Nebojíš se krys?“ zastaví a na poslední chvíli se podezíravě ptá můj průvodce Konstantin. Zavrtím hlavou a za chvíli se prodírám hustým křovím. Pak už se soukáme do tmavé škvíry mezi dvěma betonovými bloky. I když je sotva polovina září, lvovské babí léto je vlezlé. Mrholí a za Michailem a Sašou musíme do jejich zimního útočiště, což je boční rameno kanalizace. Tudy splašky netečou, je tu teplo a celkem sucho. Krysy tu nejsou, jen jejich bobky, ale pach kanálu – něco jako hodně zanedbané veřejné záchodky – sem v občasných vlnách silně proniká.

Cesta vede dál širokým a nízkým tunelem, světla rychle ubývá a v místě, kde ho jsou už jen zbytky dobré tak akorát k rozpoznání obrysů, svítí svíčka ve skleničce. U ní sedí dva malí hubení kluci. Blonďatý, ve hnědém svetru a ohromných širokých teplákách je Michail. Trochu větší hnědovlasý kluk je Saša. Když hledal oblečení, měl štěstí. Šusťákové tepláky má sice taky, navíc tu ale sedí ve starém kostkovaném pánském saku a na hlavě má vlněný baret. Michailovi je dvanáct, Sašovi čtrnáct. Je tu nepořádek ve vrstvách, spousta odpadků, plechovek, plastových lahví, jen v rohu u zdi je trochu uklizeno. Hromada novin a starých dek je postel.

Oba se tváří nedůvěřivě. „Žádný focení,“ štěkne Michail, „co když seš policajt?“ „Kdybych byl policajt, už vás seberu,“ opáčím. …