Ohnivý vypravěč

Pro někoho ve čtyřiasedmdesáti život pomalu začíná vyhasínat. Někdo ale, jako třeba čerstvý nositel Nobelovy ceny za literaturu Vargas Llosa, po sedmdesátce balil kufry. A do nich strkal nahrávačku, laptop a musel ještě na očkování proti tropickým nemocem. Před třemi lety totiž odjížděl s humanitární organizací Lékaři bez hranic na reportáž do Konga. Odtamtud psal pro španělský deník El País a taky shromažďoval materiál na svůj zbrusu nový román Keltův sen. Ten vyjde ještě před desátým prosincem, kdy si ve Stockholmu převezme nejvýznamnější literární ocenění.

Ale takhle to má Mario Vargas Llosa od svých dvaadvaceti. Cesty po světě, novinařina, literatura a později taky vrcholná politika. Konstanty po okraj naplněného života kosmopolity, který jako jeden z nejvýraznějších autorů latinskoamerického „boomu“ šedesátých let zahýbal světovou literaturou. A nejen literaturou.

Pod sopkou a teta Julie

Sudičky nadělily Vargasu Llosovi jako místo narození peruánskou Arequipu, město rebelů a ohnivých vulkánů pod Andami. Hned po roce se ale malý Vargas musel stěhovat do Bolívie. Rodiče se totiž rozvedli a on se ocitl s dědečkem konzulem v zemi vysokých hor a pralesních nížin, v níž sepsal na základní škole své první literární dílko Dopisy božskému dítěti. Rodiče se ale po deseti letech usmířili a celá rodina se přestěhovala zpátky do peruánské Limy. Hlavní město Peru Vargas Llosa podle vlastních slov celý život upřímně nesnášel. Společně s Melvillem ji nazýval „nejsmutnějším a nejpodivnějším městem, jaké si člověk dokáže představit“.

Stejně jako každý pořádný spisovatel měl komplikovaný vztah s přísným otcem, o němž se deset let během odloučení od rodičů domníval, že je mrtvý, protože mu to maminka tvrdila. Taková rodinná zápletka zcela jistě nemůže nemít vliv na pozdější autorovu tvorbu. Ve čtrnácti se rozhodl stát se námořníkem. Jenže na námořní školu nebyl přijat, a tak vstoupil na vojenskou akademii, možná i proto, aby pak o třináct let později mohl napsat jedno ze svých nejdůležitějších děl Město a psi. Kniha, v níž se vojenští pohlaváři mohli na mnoha stranách dočíst o vlastních praktikách, byla veřejně pálena a Vargas Llosa, dnešní konzervativní liberál, byl označen za komunistu.

Vojenskou kariéru a pokus studovat práva pak převálcovalo umění a nastal život, o němž Vargas Llosa říká: „Moje literatura, to jsem já.“ Pohledný mladík psal stejně freneticky jako např. mladý Gabriel García Márquez do všemožných novin a literárních časopisů a ve svých devatenácti se oženil se svou o deset let starší tetou, Julií Urquidiovou. Manželství vydrželo devět let, a pokud z něj vzešlo jedno z nejvtipnějších děl latinskoamerické literatury Tetička Julie a zneuznaný génius, stálo za to. Teta Julie pak kontrovala knížkou Co Vargoušek nenapsal, ta ale upadla v zapomnění.

Ve víru světa

Po manželství následovala cesta přes oceán a studium na filozofické fakultě v Madridu. Ve Španělsku napsal Vargas Llosa svou práci o díle Gabriela Garcíi Márqueze, s níž pak v roce 1971 obhájil doktorát. Přátelství mezi dvěma nejvýznamnějšími spisovateli „boomu“ skončilo v roce 1976, kdy se velikáni poprali v jednom mexickém kině z nikdy nevyjasněných důvodů. Po madridském období, v němž doopravdy začal psát a seznámil se s důležitým vydavatelem a editorem Carlosem Barralem a všemožnými literárními vzory, se Vargas Llosa přesunul do Paříže. Tam pracoval jako novinář pro zpravodajskou agenturu AFP a další francouzská média.

Rodina byla pro Vargase Llosu vždycky důležitá, protože když se znovu oženil, vzal si svou sestřenici, s níž má tři děti. V roce 1966 se už známý a nadějný spisovatel přesunul do Londýna, kde vyučoval osm let latinskoamerickou literaturu na Queen Mary College. V roce 1974, když v Peru nastaly uvolněnější poměry, se přesunul zpátky do „nejsmutnějšího a nejpodivnějšího města“ Limy. V mládí obdivovatel a později tvrdý kritik kubánské revoluce založil v Peru konzervativní stranu Demokratická fronta (FREDEMO) a vrhl se do politiky, aniž by přestal psát vynikající romány jako Zelený dům, Vypravěč, Zlobivá holka nebo Kozlova slavnost.

Jednou neúspěšně kandidoval na peruánského prezidenta s programem, v němž především vystupoval proti korupci a teroristické organizaci Světlá stezka. V roce 1990 na něj byl spáchán atentát, který však Vargas Llosa přežil.

Rozhodnutí švédské akademie je naprosto pochopitelné, pokud se podíváme podrobně na Llosovu literární kariéru. Za své romány, divadelní hry a esejistické knihy získal prakticky všechna důležitá hispánská ocenění, jako je cena Rómula Gallegose nebo Cervantesova cena (kromě další téměř třicítky cen v nejrůznějších zemích). Byl také dokonce jako první Latinoameričan přijat za člena tradiční Španělské jazykové akademie, poté co se v roce 1993 stal španělským občanem. Teď je tedy označován za hispano-peruánského spisovatele. Tato skutečnost je velmi symbolická, protože Vargas Llosa považuje Španělsko za svou druhou vlast a po oznámení švédské akademie neopomněl v tisku zdůrazňovat, že nejvíce gratulací mu přišlo právě ze Španělska.

Důležitá Šeherezáda

Ve svých patnácti románech (šestnáctý má vyjít 3. listopadu), šesti divadelních hrách a dvou sbírkách povídek Mario Vargas Llosa vždycky sledoval jednu základní věc. Vyprávění. Silný příběh je konstantou jeho díla. Sám o sobě tvrdí, že konstrukci mnohovrstevnatých příběhů je schopný vytvářet díky novinářským návykům a disciplinované investigaci. Proto se prý o něm teď ve Stockholmu a všech médiích světa může mluvit jako o „božsky nadaném vypravěči“.

Jeho nedostižným vzorem, jak o tom napsal před dvěma lety v eseji na stránkách deníku El País, je statečná Šeherezáda. Pro deník El País, s nímž léta spolupracuje, pravidelně píše nejen o politice, ale často také o literatuře. Kromě knihy o Gabrielu Garcíovi Márquezovi, vydal také před dvěma lety pozoruhodnou literárněvědnou studii o uruguayském autorovi Juanu Carlosu Onettim, studie o Flaubertovi nebo Sartrovi. Většina z téměř desítky esejistických knih o politice, literatuře a sebraných novinových článků se v Latinské Americe prodává doslova jako housky na krámě. Zrovna v těchto dnech v celém Buenos Aires čtenáři deníku Clarín (aniž by bylo ještě předminulý týden známo rozhodnutí švédské akademie) měli možnost koupit si souborné Llosovo dílo jako paperbacky na novinových stáncích.

Možná že právě spojení s reálným životem, v němž se každý novinář musí pohybovat, vytvořilo další základní koření jeho románů – humor a angažovaný postoj. K tomu všemu je třeba přidat píli a téměř balzakovské rozměry jeho díla – kolem padesáti vydaných knih (v češtině vyšlo už deset Llosových románů). Z těch však jsou za tzv. totální romány kritikou považovány především tři: Rozhovor v katedrále (1969), Válka na konci světa (1981), a Kozlova slavnost (2000). V těchto třech románech je všechno, co čtenáři u Vargase Llosy oceňují: spletité výlety do duše fanatismu, pseudomysticismu, mesiášství a nejrůznějších dalších masek touhy po moci a zároveň historická, politická a elegantní struktura příběhu.

Mapování moci

Vargase Llosu nazývají jeho novinářští kolegové „ohnivým intelektuálem“. On sám o tom říká: „Jsem konfliktní spisovatel, ať už se mýlím nebo ne.“ Latinskoamerická levice ho poměrně často napadá jako zrádce, ale i na pravé, konzervativní či liberální straně má hojné šiky nepřátel. Pravidelně se totiž ozývá proti každé zkostnatělosti nebo přílišnému církevnímu svatouškovství, například v otázkách homosexuality. Ve svém díle kritizuje jak pravicové, tak levicové diktatury a nikdy se nesnížil k černobílému vidění a popisování věcí kolem sebe.

Švédská akademie ocenila v jeho díle „zmapování struktur moci a pronikavé zobrazování odporu, revolty a porážky jednotlivce“ – přesnější to už být nemohlo. Navíc to platí i o Vargasu Llosovi jako o člověku, „jehož literatura je on sám“.