Nechce se mi, ale žiju

V překotném proudu literární řeči spisovatele a překladatele Pavla Růžka nejsilněji zaznívají tóny zvláštního vnitřního smutku a sychravé syrovosti. Jeho kniha Bez kůže není jen souborem autobiografických vzpomínek na normalizaci, ale výpovědí jeho „vynechané generace“ narozené na začátku padesátých let. On sám nepatřil k undergroundu ani disentu, chtěl si prostě jen jít vlastní cestou, kdy hledal osvobození od „chapadel bolševiků“ v jihočeských a severočeských zapadlých vesnicích, kde se živil jako učitel. A při tom psal. Ani tady sice neunikl bolševické tuposti, ale už ho neutloukala takovou silou. V jeho dobrovolném exodu ho tu podporovali jeho přátelé, jejichž příjezd se většinou zvrtnul v bohémskou pijatiku, intelektuální vysvobození i sexuální avantýry. Něžné krajinomalby a vykreslení osamělých procházek jihočeskou přírodou se tu tak střídají s obrazy alkoholických pařeb a líčením industriálních scenerií mostecké uhelné pánve, kde se Pavel Růžek narodil a kam se ve vzpomínkách obrací.

Jeho knihu tvoří deset životopisných obrazů od prvního zaměstnání v chemických závodech v severočeském Záluží přes vysokoškolská studia v Ústí, učitelské pobyty v jihočeském pohraničí až po tažení Československem s partou Irů – turistů středoevropským komunismem sedmdesátých let. Jsou to kusé vhledy do Růžkova života vyprávěné volným tokem řeči, kdy autor nedbá na stylistická pravidla a střídá nespisovnou češtinu s její knižní podobou a občas i svéráznou větnou skladbou. Snaží se tak docílit pocitu bezprostřednosti vyprávění, ale i tak působí toto stylistické kolísání rušivě.

To všechno ale nahrazuje Růžkovo umění narušovat zdánlivě jednoduché líčení života podtóny bezmoci, zahořklosti a beznaděje, které tu zaznívají v umění kontrapunktu. Stačí, aby popis tiché kontemplativní procházky se psem narušilo setkání s nerudným bolševickým myslivcem, pobyt v Malontech ukončil požár místního kostela, čímž se symbolicky uzavře i Růžkův pobyt na Šumavě. Bez jakéhokoli komentáře a mravokárných litanií tak vystoupí bezmoc a těžkosti hledání autentického života v časech normalizace. Pavel Růžek tyto střety popisuje s cynickou vyrovnaností, prostě je konstatuje, nerozvádí, jak ničí a zasahují jeho nitro. Jeho vyprávěcí styl upomíná na hrabalovský proud řeči, ale v jeho podání je mnohem syrovější, oproštěný od pábení, poznamenaný ozvěnou tvorby beat generation. Nejsilněji je to znát právě v autobiografických vzpomínkách na život v jihočeském pohraničí. Při četbě strhává hlavně líčení jeho života ve vytržení, osvobození v končinách příhraničních oblastí, které doprovází zvláštní zcitlivění a možná i hledání Boha. Co v centru civilizace zůstává skryto nebo oslabeno možností volby, na jejím okraji se obnažuje svojí daností. Pavel Růžek se pohybuje právě na tomto rozhraní, ale nachází odvahu k dalšímu svébytnému hledání. V tom je čtení jeho knihy inspirativní, v příkladu zvláštní odvahy, která se při hledání vlastní cesty zdá často sobecká. Proto na ni člověk nutně zůstává sám. Někdy pak taková cesta končívá zahořknutím, čímž se ostatně uzavírá i kniha Pavla Růžka v podobě dopisu otci, který kdysi spáchal sebevraždu. Jsou tu bohužel i části, jež by bylo lepší do souboru nezařazovat, jako třeba kratší skica Filantrop a filantropka, ale to na síle literární výpovědi Pavla Růžka nic nezeslabuje.

PAVEL RŮŽEK: BEZ KŮŽE
Dybbuk, 270 stran