Co je proboha tenhle chlap zač?“ Když člověk zašátrá v paměti a vyloví vzpomínku na své první setkání s fotografiemi Joela-Petera Witkina, vybaví si, že právě tahle otázka mu tehdy běžela hlavou. Logičtější by samozřejmě bylo přemýšlet, o čem jeho dílo vypráví, jenže to nějak nešlo. Americký fotograf, který se proslavil aranžovanými výjevy, v nichž kromě všelijak tělesně postižených, abnormálních či znetvořených modelů „pózují“ také ostatky lidských těl, prolomil několik tabu najednou s takovou razancí, že divák v prvotním šoku přemýšlel, jestli si tyhle snímky vůbec chce pustit k tělu. Jestli může důvěřovat muži, který si ve světle fotografických lamp hraje s lidskou hlavou, aby se v hledáčku vyjímala co nejpůsobivěji. Dnes je Witkinovi dvaasedmdesát, zdaleka už nevypadá tak démonicky jako za mlada a jeho fotografie se počítají ke světové klasice. Retrospektiva v brněnském Domě umění, kterou před týdnem osobně zahájil, proto umožňuje promýšlet jeho práci s trochou potřebného odstupu.
Skalpel, prosím
Na žebříčku uměleckých skandalistů už jej dávno vystřídali jiní, neznamená to však, že jistá dilemata s přijetím Witkinovy práce nepřetrvávají. Je vůbec možné přitakat tomu, že v rámci aranžované fotografie někdo používá těla zemřelých vypůjčená z márnice? Obecně platnou odpověď by snad našla společnost, jejíž tabu jsou ještě pevně sdílená. V té naší si každý musí…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
