Jmenuji se Khan

Je to něco jako vaše rockové koncerty. Víte, my u nás skutečné rockové hvězdy nemáme,“ vysvětluje ve stísněné šatně haly Nassau Coliseum v New Yorku usměvavý muž „nechápavé“ novinářce z New York Times. V auditoriu haly bouří dvacet tisíc lidí a ani obyvatelka města, kde jsou na leccos zvyklí, úplně nechápe, o co ten večer přesně jde.

Diváci dokumentárního filmu, z něhož je tahle scéna, už ale vědí. Indický herec Shahrukh Khan vyrazil na turné po Británii a Spojených státech, kde se svým programem vyprodává haly. Program přitom znamená zpívání oblíbených filmových songů, taneční scény, krátké debaty s nadšenými šťastlivci vytaženými z publika. Nic z toho ale není podstatné, ostatně i ty písničky Shahrukh (jak je běžně nazýván) ve skutečnosti nezpívá. Jen otvírá pusu, zatímco hlas mu – jak je v indických filmech zvykem – „ze zákulisí“ půjčují různí zpěváci. O to však nejde. Podstatné je fluidum, jímž Shahrukh své vděčné příznivce ozařuje, a jeho vstřícnost, třeba když se po vystoupení trpělivě fotí s natěšenými fanoušky čekajícími v dlouhé frontě.

Běloši jsou mezi diváky spíš výjimkou, naprosto převládají příslušníci indické diaspory, nicméně Shahrukh je nositelem fenoménu, který si stále častěji razí cestu i do kulturních programů lidí, kteří v Indii a okolí v životě nebyli.

Korán a Ganéša

Ta otázka…