Dopisy

KMOTR Z PANSTVÍ HLUBOKÁ
RESPEKT 38/2010

Chtěl bych k vašemu článku ještě připomenout, že Jan Zahradník, jehož jméno se v článku vícekrát objevuje jako jednoho z těch, kdo se chodili k panu Dlouhému radit, je prorektorem na Jihočeské univerzitě, kam si ho přivedl a prosadil nynější rektor Václav Bůžek. Když pan Zahradník neuspěl v krajských volbách, stal se okamžitě prorektorem, takže jeho vstup na akademickou půdu byl grandiózní. Nevím, zda to bylo v rámci rady pana Dlouhého, vzniká tím ale otázka, zda Jihočeská univerzita už také nepodléhá nějakým kmotrovským tlakům nebo minimálně zájmům.

PhDr. Jan Rohan, České Budějovice

DIVOČINA PRO LIDI
RESPEKT 39/2010

Jsem Šumavák, v dětství dokonce bydlící v Haidmühle, miluji Nové Údolí s Trojmezím, Vydru a okolní pláně. Nemám žádnou odbornou profesi, která by mě opravňovala vyjadřovat se k problematice Šumavy. Mám však oči a sluch, obě citovaná území jsem si mnohokrát po jejich zpřístupnění „prošlapal“ a mám také dost kontaktů s lidmi tam žijícími nebo častými návštěvníky podobného ražení, jako jsem sám. Chci jen potvrdit, že Šumava neumírá a není ani mrtvý les. Navíc zřetelně lépe se z přírodních katastrof (Kyrill, kriticky přemnožený kůrovec) zotavují plochy nevytěžené se stojícími suchými stromy.

Zdeněk Hudeček, šumavský děda, skoro 79 let

KONEC PYŠNÝCH FRAJERŮ
RESPEKT 39/2010

Článek Jana H. Vitvara se týkal skutečnosti, že známý a uznávaný fotograf Viktor Kolář vydal krátce před sedmdesátkou svůj opus magnum, knihu o rodné Ostravě.

Vitvarův výtvor je však zamořen polopravdami a impresivními závěry. Kolář byl vylíčen málem jako dělnický naturščik (pro mladší čtenáře: přirozený, neškolený talent). Tvrzení o tom, že Viktor Kolář před rokem 1968 „prošel několika dělnickými profesemi“ je prostě výmysl autora. Kolář fotografuje od dětství a později vystudoval učitelství, krátce pracoval jako učitel a před odchodem do emigrace jako knihovník. To ale zřejmě není dost cool… A po návratu z emigrace (1968–1973) pracoval sice asi rok v hutích, pak ale dělal stavěče kulis v ostravském divadle a profesionalizoval se v roce 1984.

Viktor Kolář byl jistě po návratu v nelehké situaci, nicméně o systematickém šikanování nelze hovořit: tři roky po návratu z Kanady začal vystavovat a v roce 1986 mu vyšla první monografie v ostravském nakladatelství Profil s textem Daniely Mrázkové. Opak toho, co píše Jan H. Vitvar: prý se k němu málokdo chtěl znát. Kolář se naopak po návratu stal pro mnohé, kteří se fotografií zabývali, autoritou. Byl nositelem svěžích názorů a maximální náročnosti. Kdybych ho měl k někomu přirovnat, tak k Drahomíru Růžičkovi (ten přinesl ve 20. letech minulého století do poněkud zatuchlých českých poměrů ideu nemanipulované fotografie a „nedotknutelnosti negativu“). Jistě se Viktoru Kolářovi také stýskalo po otčině, ale v Kanadě stál před osudovou volbou. Už žádná stipendia nebo tvůrčí granty, namísto toho se zařadit do kapitalistické soutěže a produkce. Nebo zpět domů za tvůrčí svobodou. Nikdy se netajil kritikou konzumerismu. Sice mu v tomto někdy nerozumím, ale vážím si ho pro pevnost názorů. Přibližnost a postmoderní mazec, míchající jeho dílo se soutěží o evropské peníze do jakési agitky, to si rozhodně nezaslouží. Takže tentokrát vlastňák – despekt.

Petr Klimpl, člen Asociace profesionálních fotografů ČR