Bojí se dějin

Za letních večerů se obyvatelé Lvova na západě Ukrajiny scházejí pod sochou Ševčenka, velkého básníka, který v 19. století předpověděl nezávislost Ukrajiny. Přicházejí si sem zazpívat písně o krásných černookých dívkách, které touží po odvážných vojácích. V jedné písni mladí muži opouštějí domovy a jako partyzáni jdou bojovat za svobodu; v další jsou zabiti sovětskými vojáky. Jedna zvláště bojechtivá píseň končí slovy: „Budeme volat Sláva, sláva, sláva, až zem se bude třásti.“ Zpěv provází dupot nohou po dlažbě.

Ľviv, Lwów, Lemberg

Tyto ukrajinské žalozpěvy opomíjejí, že dnešní Ľviv byl kdysi polským Lwówem a předtím habsburským Lembergem. Ještě v prvních desetiletích 20. století to bylo polsko-židovské město. Za druhé světové války Němci vyvraždili Židy a Sověti vyhnali Poláky, a když město připojili k sovětské Ukrajině, usídlili se tady Ukrajinci z venkova. Ukrajinští nacionalisté, z nichž se mnozí zúčastnili likvidace Židů a Poláků, později odvážně bojovali proti sovětské nadvládě. V písních, kde jsou oslavováni, není zmínka o lidech, kteří kdysi ve Lvově žili, ani není připomenuta role, již při jejich odstranění sehráli ukrajinští nacionalisté.

Taková verze ukrajinských dějin, se všemi jejími nedostatky, byla donedávna součástí celonárodní debaty o minulosti. Nejnověji se však ukrajinští historici věnující se ukrajinskému odboji proti sovětské nadvládě…