Účetnictví pro nejmenší

Škola v Hrádku u Rokycan je normální malá maloměstská škola, třináctiletá Dominika je normální osmačka. Má obvyklé zájmy, starosti a příjmy. Od rodičů dostává tři sta korun měsíčně, což je asi tolik, kolik většina spolužáků. Má své pravidelné výdaje, kupuje si například kredit do mobilu a „bravíčko“. Má i neočekávané výdaje, což byl tentokrát panáček kofoláček, v její třídě momentálně velký hit. Někdy má ovšem i mimořádné příjmy, když pohlídá sestřenici a „dostane od dědy stovku“. A má také dlouhodobý cíl, chtěla by si pořídit notebook. „Nesmím třeba moc provolat, protože to bych nic neušetřila,“ uvažuje. Je prý spíš spořivá a peníze si nepůjčuje. Logiku příjmů, výdajů a finančních rezerv ovládá. Zrovna sedí na vyučování finanční gramotnosti a její základy zná.

Neplatí to ale pro všechny její vrstevníky, a dokonce ani pro jejich rodiče. Právě proto se výchova k finanční gramotnosti objevuje na stále více základních školách. Bez ní by totiž byl člověk v budoucnu znevýhodněn skoro stejně, jako kdyby byl negramotný v původním smyslu, tedy analfabet.

Některé děti nemají ve financích takový pořádek jako Dominika: osmák Michal má platební kartu a vybírá si z ní peníze, ale neví, kolik peněz na účtu má. Jeho spolužák Jakub dostává peníze od rodičů, „když si řekne“, nemá žádné pravidelné kapesné, s nímž by musel hospodařit. Eva z páté třídy je…