Rockové věci veřejné

Když se z Nicka Clegga stala vlivná osobnost, začal jsem mít opravdu velký problém. Vždyť on je jak David Brent (hlavní postava sitcomu Kancl, pozn. aut.), třetiřadý motivační mluvčí a naprosto zoufalý politik,“ nechal se v nedávném rozhovoru pro týdeník NME slyšet hlavní textař a ideolog kapely Manic Street Preachers Nicky Wire. Ať už schopnosti současného britského vicepremiéra hodnotíme jakkoli, zmíněný výrok je pozoruhodný něčím jiným.

Z hlediska velšského tria jde o naprosto běžnou rétoriku: během své více než dvacetileté existence vždy využívali hudbu jako trojského koně pro šíření názorů na společnost a politiku, proto si je také jako hlavní hvězdy vybrali organizátoři letošního trutnovského festivalu. Jenže podobná angažovanost působí v kontextu dnešní hudební scény až nepatřičně. Ostatně po rozpadu Oasis jsou Manics vedle Radiohead poslední přežívající zástupci druhdy silné generace britské ostrovní scény začátku devadesátých let, která si vůči politikům nebrala servítky.

Zbyly jen vzpomínky

„Je mi úzko, když vidím, jak jsou oslavovány kapely typu The Drums. Vždyť nemají žádnou duši! Nepoučily se z hloubek, poezie nebo skvělých textů Iana Curtise, pouze napodobují jeho podivný tanec,“ dodává Wire na jiném místě a trefně tak popisuje mechanismus, kterým nové způsoby distribuce změnily hudební produkci. Blogosféra, MySpace a Facebook položily důraz na individualitu interpretů a kapelám…