Jak být Nohavicou

Pokud se tvorba Jaromíra Nohavici dosud objevovala v knihkupectvích, pak výhradně v edicích folkových zpěvníků. Nakladatelství TORST teď ale vydává obsáhlý výbor Nohavicových písňových textů (bez akordů a not) s dovětkem, že tak poprvé představuje jednoho z nejvýznamnějších současných českých básníků. I velký fanoušek se nad takovým tvrzením musí chvíli ošívat. Zároveň však platí, že i velký skeptik s ním musí svým způsobem souhlasit. Nohavicův „význam“ totiž netřeba měřit nároky vysokého umění, neodvíjí se od odpovědi na otázku, zda jsou jeho písně skvostnou intimní lyrikou, nebo sladkobolným kýčem. Důležitost těšínského písničkáře tkví v něčem jiném: jeho tvorba je možná nejšířeji sdílenou společnou hudební a poetickou zkušeností dnešních Čechů.

Jiný Jarek

S nadsázkou řečeno připomínají čeští písničkáři tak trochu přenošené děti. Zatímco ve Spojených státech se idea rebelujícího trubadúra, který strhává masy a tepe společenské nešvary, začala hroutit ve chvíli, kdy vzal Bob Dylan poprvé do rukou elektrickou kytaru, v Česku si folkoví zpěváci postavení jistých věrozvěstů udrželi o dvacet let déle do zhroucení komunismu. Písničkář nebyl jen obyčejný tvůrce, byl objektem četných projekcí svých posluchačů, zdrojem naděje, síly k odporu, tmelem nesouhlasící části šedé zóny, k níž se běžný člověk mohl počítat mnohem snáz – a platit za to…