Dalších sto kiláků

Ráno mne probudilo kňučení psa, který si v noci ustlal u mého stanu. Zapnul jsem počítač a rychle zkontroloval e-maily. Chytal jsem kvalitní wifinu, zřejmě z restaurace na pláži. Bylo to satelitní spojení, fungoval jenom download, při pokusu odeslat nové e-maily se spojení zhroutilo. Žádné problémy doma, a tak jsem se rychle vymáchal v moři, osprchoval a vyrazil na cestu.

Včera jsem to nezvládl. V zálivu bylo několik nádherných pláží a já jsem se nechal unést, aniž bych myslel na praktické věci. Najednou se blížila noc, bylo jasné, že budu spát na divoko, měl jsem jen 2 litry vody a nebyl jsem najedený. Poslední záchranou byla tečka na mapě jménem El Requesón, ale na Baja California se za tím skrývá často jenom opuštěná zřícenina. Vypadalo to lépe – poutač na hotel – ten opuštěný. O kus dál restaurace, kde jsem našel naštvaného majitele, Amíka, který mi důrazně vysvětlil, že když je brána zavřená, tak je zavřeno. Chtěl jsem koupit vodu, pivo, jídlo – řekl, brána je zavřená, neprodám ti nic. Ale můžu na jeho pláži přespat za 5 dolarů a v tom je sprcha i záchod. Bylo vystaráno, voda na pití mi na večer a na ráno stačí a s mytím není problém. Nakonec to dopadlo dobře. Všiml si, že jsem přišel z vedlejší pláže a jeho bránu neviděl, přešel ho vztek, dali jsme pár piv a bylo dobře.

K snídani jsem měl půllitr vody. Po 10 kilometrech jsem narazil na silniční práce, u kterých byla kantýna. Dal jsem si s klukama stavařskejma snídani. Přijel obtloustlý šéf, který s majitelkami řešil papíry a blokoval tak 20 dělníků čekajících na jídlo. Chudák jeho řidič, celou dobu leštil auto, aby náhodou neseděl nečinně. Když už neměl co leštit a sedl si, šéf na něj houkl, aby mu donesl brýle. Blb k pohledání. O to srdečnější byli obyčejní dělníci, kteří v tom vedru fakt dostávají zabrat. Něco o tom vím, v průměrné teplotě 40 stupňů Celsia to na kole taky není žádná slast.

Po desáté už byla pec naplno rozpálená a k tomu začaly pěkně strmé kopce. Vedra jsem měl plné zuby. U silnice nejsou žádné stromy, na-
štěstí byl stín ve strmých zářezech silnice ve skále. Nicméně na kole čas rychle letí, pravidelné točení nohou přináší libé pocity a myšlenky bloudí bůhví kde. Z idylky mne vytrhla další vojenská silniční kontrola, začíná to krytými palposty osazenými kulomety a po řadě retardérů se dokodrcáte až ke kontrolujícím vojákům. Obvykle mě znuděně odmávli, ale dneska se mladej frajtřík hodně nudil, a tak se začal vyptávat, že odkud jedu, kam jedu, jestli sám atd. V ruce měl něco jako kovovou rákosku a tou mi při každé otázce švihl do kola. Měl jsem toho dost, řekl jsem mu, ať nechá kolo na pokoji, a začal se mračit, tak mne velkopanským mávnutím propustil.

Měl už jsem skoro 100 kiláků a bylo jasné, že budu spát v poušti. Poblíž byla na mapě tečka, po půlhodince se objevila pastouška s nápisem restaurace. Slušně jsem pozdravil, řekl, že mám hlad a co mi může paní kuchařka doporučit. Rozměrná babka se zvedla od TV seriálu, přeměřila si mou vycmrdlou postavu, pomyslela si „co ty víš o hladu“ a nabídla maso nebo vajíčka, což byla netypicky slabá nabídka. Zvolil jsem první variantu a za čtvrt hodiny jsem měl bezvadné jídlo včetně čerstvě upečených tortil. Požádal jsem o vodu do desetilitrového vaku. Paní špatně chodila, a tak mne poslala dozadu, ať si sám naberu. Na dvorku měli asi 500litrovou umělohmotnou káď s víkem, v ní plechový kýbl a tím se voda nabírala. Voda je kvalitní, nechávají si ji dovážet, ale co se s ní stane, než ji spotřebují, je ve hvězdách. Nabírají si tam různí lidé, co jim tam upadne a co mají na rukou, nikdo neví. Já osobně ji používám jen na mytí a piju pouze vodu z originálních lahví. Koupil jsem litr piva ve skleněné lahvi, zabalil ho do ručníku a zakutal mezi obleky v rozpálené brašně. Takto vydrží hodinu pitelné a nemusím vařit večerní zelený čaj. Jedině tyto dva nápoje spolehlivě odstraní nepříjemný povlak z úst a zregenerují vedrem zmořené tělo.

Místo na spaní se objevilo asi po půlhodině, zmizel jsem ze silnice tak, aby mě nikdo neviděl. Našel jsem vhodný plácek, vychutnal první doušky piva, a potom už stačilo postavit stan, upíjet z litrovky piva a pozorovat, jak soumrak přechází do noci a rozsvěcuje nad mexickou pouští pronikavě zářící hvězdy na uhlově černé obloze.
A zítra dostanu důchod.

JIŘÍ BÍNA, cestovatel