Hra pro čtyři ruce, pár vypravěčů a čtenáře

Prozaická prvotina Jana Němce, redaktora literárního měsíčníku Host a občasného přispěvatele Respektu, vypadá na první pohled dokonale chaoticky. Jako hra na nenaladěný klavír. Devět povídek spolu zdánlivě nesouvisí. Postavy si nejsou podobné, nezažívají stejné problémy, nepocházejí z podobného kulturního, natož sociálního prostředí. Němec svižně přeskakuje od tématu k tématu. Zkouší čtenářovu pozornost, jeho schopnost číst mezi řádky a spojovat prvoplánově nesouvisející významy. Muž, jenž vzpomíná na bizarní brigádu spočívající v čichání podivných pachů, ruský divadelník, který do Čech přijíždí realizovat Dostojevského hru, nebo rezignovaný televizní scenárista, vyprávějící na počkání příběhy náhodným spolucestujícím v autobuse, totiž přece jen mají něco společného. Všechny povídky zachycují člověka v okamžiku životní změny. V krutém momentě, kdy se dozví o ženině nevěře, nebo ve chvíli, kdy opouští zemi, aby se vydal hledat dávnou lásku do Paříže. Zastihují jej v pohybu. Na dálnici, ve vlaku, při kontemplativním vyhlížení z okýnka autobusu.

Němcovy postavy nespojuje čas ani prostor, ale způsob, jakým reflektují samy sebe, jak nás ochotně nechávají nahlédnout do vlastní minulosti, jak nás po malých, ale dobře promyšlených krůčcích seznamují se svou vlastní historií.Promlouvají nesentimentálně, třebaže melancholicky a dojímavě. Střelka na pomyslném vypravěčském kruhu se ve Hře pro čtyři ruce pravidelně otáčí a dynamicky cuká. Němec ovšem akcentuje vzácně pozitivní stránku eklekticismu. Zmnoženou perspektivu vypravěčů umocňuje sympatickou stylistickou pečlivostí. Postavy jednotlivých povídek prožívají něco jiného, a tak zkrátka i jinak mluví. Propojení příběhů cyklu povídek Hra pro čtyři ruce není násilné, spíše naopak. Kniha má nenápadný podtitul „málem milostné povídky“, který prozrazuje mnohem více, než by se mohlo zdát. Němec nesklouzává ke konkretizaci, k explicitním všeobecně platným a jednoznačným řešením. Jeho cyklus povídek spojuje spíše tichý pocit osamění a zostřený cit pro smyslovou metaforičnost. Každá mince má dvě strany, říká nenápadně, ale důsledně. Počáteční chaos nakonec plynule a nepozorovaně přejde do příjemné harmonické souhry.

JAN NĚMEC: HRA PRO ČTYŘI RUCE

Druhé město, 224 s. Autorka je bohemistka.