Ve chvíli, kdy jsme ladili podobu tohoto vydání Respektu, vyskočila na internetových portálech zpráva, že Václav Havel vyjádřil velké znepokojení nad vývojem hlavního města. „Jsem celoživotní Pražák a jsem, přiznám se, dost zneklidněn některými věcmi,“ řekl Havel a dále uvedl: „Jsem zneklidněn některými nezvratnými stavbami, určitou bezkoncepčností vývoje města a jsem zneklidněn i poměry na magistrátu.“
Se slovy bývalého českého prezidenta lze souhlasit, tím spíše, že za jednu z nevítaných staveb označil tunel Blanku, která výrazně mění Prahu, ale její smysl už tak výrazný není.
Problém hlavního města tkví především v tom, že vlastně není jasné, co chce. Už léta jeho tvář proměňuje chaos, který se často projevuje nesmyslným bouráním starých domů či naopak zastavováním volného prostoru. Zeleň tu na magistrát evidentně mnohdy působí jako nechtěný narušitel, nová hřiště vznikají jen po usilovném lobbingu místních lidí. Doprava je pak stále dominantně určována lidmi za volantem.
Jakékoli volání po koncepci města je odmítáno s pohrdavou douškou, že o vše se přece postará trh. On by se i postaral, kdyby tu však skutečně byl. Trh v Česku a zejména pak v hlavním městě totiž rozhodně není bez přívlastků, právě naopak – nese jich celou řadu a většina z nich je nepublikovatelných. Ve chvíli, kdy nevyhrávají nejlepší nabídky, ale mobilní číslo na představitele magistrátu, nemůže být o volné soutěži ani slovo.
Je více než jisté, že tento přístup města jednou skončí. Ta jistota je dána zkušeností z jiných metropolí, které si tím bez výjimky prošly či právě procházejí. Co však není dosud rozhodnuté, je, jakou cestou se ke změně vydáme.
Ideální verze je, že se proměna nastartuje brzy, a bude tudíž mít plynulejší průběh. Je tu ale i dramatičtější varianta, že se nikým neřízený vývoj zvrhne a budeme svědky násilí. K tomu je poměrně jednoduchá cesta, stačí vytlačit část obyvatel na předměstí, kde jim jednou dojde trpělivost a začnou se zapalovat auta.
V tomto čísle vám přinášíme článek Anneke Hudalla, která píše o dnešní proměně Berlína, jenž je mnohými vnímán jako ideální místo k životu. Jenže jak už to bývá, ideální představy se značně liší a to v Berlíně vede i k nečekaně agresivním srážkám místních
obyvatel.
Článek o Berlíně není žádným varováním, není ukázkovou studií, podle které se máme nebo nemáme řídit. Je prostě jen poutavou zprávou, jak se žití ve městě může nečekaně zkomplikovat a dostat do bodu, ze kterého je těžko návratu.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje
ERIK TABERY
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
