Zajatci švédské kolonie

Může být něco pěknějšího než mýt nádobí? Na těch dvou je vidět, že stěží. Omývají ten neokázalý, leč vytříbený design, otírají jej režnou utěrkou v barvě zdravé stravy na talířích, která je dále sladěna s podlahovou krytinou a vodovodní baterií. Ať žije všední den, píše se na obalu nového katalogu Ikey, co nám všem v minulých dnech došel do schránky, a chce se zvolat ano, protože nikde na světě není všední štěstí tak dokonalé jako v reklamních materiálech téhle firmy. Je tam všude. V pablesku slunce na jablku, v květovaném polštářku i v rozložených švédských novinách, které někdo dočetl až do posledního písmena, protože tihle šťastní lidé si na kvalitní tisk prostě potrpí. Nebo na dalším obrázku, kde dva postarší manželé (je to reklama na manželské postele) se před usnutím nasmáli, když si zas jednou vyprávěli fóry o sledích. Mamince na dalším obrázku stačí k úsměvu, když její holčička rozpatlává po pohovce brusinkový koláček. A tak dál. Chtěla bych tam žít s nimi.

Co děláš? Z těch úvah mě vytrhne okřiknutí. Patří jiné holčičce s ručkama zabořenýma do brusinkového koláčku. Je to sice v bufetu Ikey, ale není to ani Ikea holčička, ani Ikea maminka. A tak ta jedna teď bulí, popatlána marmeládou, a ta druhá se vůbec nesměje, protože tohle už je realita. Nikdo se nedívá na Bergmana ani nečte Ibsena, dokonce ani nenamítá, že to byl přece Nor. Tatínkové se nechechtají nad dřezem plným nádobí, ale vypadají letargicky a opakují „tak už pojď“.