Neviditelná města

Silnice se vine nekonečným severským lesem jako tenká nitka, nikde ani stopa po přítomnosti člověka. Náhle se po straně zableskne cedule „Best pizza“ visící na staré bříze. Kousek dál míří nápis „City Clinic“ někam do rašeliniště. V rychlém sledu se objevují ukazatelé „Barber’s Shop“ a „Delta Cinema“, aniž bychom zahlédli kousek domu či lidskou bytost. V zatáčce se vyhoupne výstražný trojúhelník s dětskými postavami a nápisem „Elementary School“. Již není pochyby, právě jsme projeli osadou. Podle mapy by měla mít až tisíc obyvatel.

Na Aljašce je podobných neviditelných sídel hodně. Lidé se usazují podél silnice, která jim umožňuje kontakt se světem. Cestu mezi svým domem a silnicí musejí během dlouhé zimy sami prohazovat, takže je výhodné držet se blízko. Původní les kolem domů je však ponechán kvůli pocitu soukromí. Ostatně, proč kácet stromy? Na chudé písčité půdě by nerostla zelenina ani petúnie, i kdyby tu nebylo věčně zmrzlé podloží. Někteří dokonce ponechávají živé stromy jako nosné sloupy svého srubu. Viděla jsem i statný smrk, který prorůstal verandou. Stačilo jen čas od času rozšířit v podlaze otvor. Takové stromy mohou sloužit i k sušení a vypínání medvědích kůží či k upevnění satelitních antén, podle toho, zda tu žije traper, či IT specialista.

Podobnou mentalitu můžeme předpokládat také u prvních obyvatel, kteří osídlili rozsáhlé evropské lesy…