Jak se hrotí kampaň

Jeden aby se bál vyjít na ulici. Podle kampaně ke komunálním volbám za každým rohem číhají zákeřní „feťáci“ nebo bezdomovci a netolerantní muslimové se chystají tuto zemi zastavět mešitami. Realita ovšem říká, že Česku z těchto směrů žádné nebezpečí nehrozí. Proč tím tedy politici tak vehementně straší?

Hrdá většina

Když před časem vymýšleli mostečtí sociální demokraté, čím v komunálních volbách nejlépe oslovit voliče, moc se u toho nehádali. Na klíčovém a pro voliče nejatraktivnějším tématu se shodli úplně hladce. Ukázaly na ně dvě stovky stranických kolegů ve speciální anketě, a jiný pohled nemělo ani jejich vedení. „Jde o řešení problému s nepřizpůsobivými občany,“ říká šéf mostecké ČSSD a dvojka na kandidátce Lubomír Holý. Už si sice nepamatuje, kdo nakonec vymyslel výbušné heslo, které se ve městě objevilo na dvanácti billboardech a nade vši pochybnost útočí na mostecké Romy, ale všichni prý chtěli něco opravdu úderného. „Kdybychom tam dali něco diplomatického, něco jako ,stejná pravidla pro všechny‘, tak je to takové nic neříkající.“

Holý si ale jistě ještě dlouho bude pamatovat, co následovalo. Plakáty, na nichž se usmívající se lídr kandidátky ČSSD a kandidát na primátora Karel Novotný ptá, „proč by měl litovat, že je ve svém domově národnostní většinou“, a slibuje „jeden stát, jedna pravidla“, se totiž staly jedním ze skandálů kampaně ke komunálním volbám a možná se stanou i jedním ze symbolů její vyostřené podoby. A to přesto, že vedení ČSSD nakonec (poté, co to dvakrát odmítli udělat) donutilo své mostecké kolegy, aby slogan o národnostní většině přelepili, takže od minulého týdne Novotnému jen zůstal jeden stát a jedna pravidla.

S nesnášenlivými slogany se letos opravdu nešetří. Slibuje se „nulová tolerance“ všemu možnému. Opět v Mostě ji slibují dosavadní vládci radnice Mostečané Mostu „nepřizpůsobivým jedincům“, Strana práv občanů Miloše Zemana v Praze zase „feťákům“. Než podobně jako u mosteckých zasáhla ruka stranického vedení, slibovali sociální demokraté na Praze 5, že kromě narkomanů vyženou z rajonu i bezdomovce. Jiným směrem se zaměřila Suverenita Jany Bobošíkové, jejíž kandidáti jeden z bodů komunální kampaně věnují protestům proti stavbě mešit.
Jinde sice nemají výbušná hesla na plakátech, ale ve volbách angažovali politiky, kteří tento styl politiky reprezentují svým dosavadním chováním. Kandidátku TOP 09 v Ostravě-Mariánských Horách vede tamní místostarosta Jiří Jezerský, který se před lety nabízel, že postřílí tamní Romy. V pražské městské části Libuš jako jednička Věcí veřejných kandiduje současný starosta Petr Mráz a jako dvojka na kandidátce ČSSD zastupitelka Pavla Jedličková, kteří svého času svorně vířili vzduch výroky, že místní Vietnamci svojí údajnou prudce rostoucí kriminalitou „ohrožují bezpečnost celé země“, a veřejně podporovali občany v jejich xenofobních postojích (třeba majitele cukrárny, který oznámil, že neobslouží jediného vietnamského zákazníka). Věci veřejné angažovaly v Chodově bývalého člena ultrapravicové Národní strany Ladislava Paštéku, který tam ještě před pár lety pochodoval coby člen Národní gardy. Ani „topka“, ani „véčka“ angažmá zmíněných pánů neřeší – v prvním případě slouží jako argument soudní verdikt, podle něhož nebyly Jezerského násilné plány trestným činem, „véčka“ se zase u Paštéky ohánějí „změnou názorů“.

Kde jste to vzali?

Pokud mají zmíněné příklady něco společného, pak je to skutečnost, že spíše než fakta odrážejí dojmy. Důvěryhodná data a analýzy totiž žádné zvláštní nebezpečí, které by od zmíněných skupin mělo hrozit spořádaným Čechům, nezaznamenávají.

Slogan ČSSD naznačuje, že „národnostní menšiny“ nás ohrožují, ale když má mostecká ČSSD jít do detailů, nabízí s jedinou výjimkou (město načas snížilo nájmy na sídlišti Chánov) obecné fráze o rušení nočního klidu. A žádné varovné zprávy nemají ani statistici, terénní pracovníci či regionální experti. „Tak vyhrocená situace v Mostě určitě není,“ myslí si šéf pobočky organizace Člověk v tísni v sousední Bílině Zdeněk Svoboda. A nenajdeme ji ani v číslech – například kriminalita ve městě za poslední léta klesá. Loni se počet trestných činů v porovnání s rokem předchozím snížil téměř o pětinu.

A nakonec i výlet na proslulé sídliště Chánov naznačuje, že věci se tam spíše mírně mění k lepšímu. Uprostřed dne tu prská svářečka (koná se tu rekvalifikační kurz oboru domovník), o pár metrů dál zase vrčí pila (místní nezaměstnaní opravují bývalé nákupní středisko). Kolem mužů v montérkách se proplétají na cestě ze školy domů čistě oblečené děti s batohy na zádech a zdálky hlasitě zdraví. Ve společenském centru teenageři mžourají do obrazovek počítačů. Kolem domů je uklizeno. Do očí bijící bída a zmar, kterými byl Chánov celá léta neblaze proslulý, se už zjevně zmírnily. „Pověst, která kolem Chánova přetrvává, je mnohem horší, než ta situace tady dnes je,“ říká Martin Nebesář, šéf neziskovky Dům romské kultury, která na sídlišti pořádá rekvalifikační kurzy, organizuje opravy domů či provozuje společenské centrum. „Ale není to tak, že by se sem nějak přednostně cpaly peníze, Romové nejsou nijak zvýhodnění. Peníze na všechny projekty jsme si vysoutěžili a často je nebylo snadné získat.“

Přesto je jasné, že na sídlišti, jež se stalo symbolem pro život na okraji české společnosti, nezavládl žádný ráj na zemi. A rozhodně to není místo, kde se žije s nějakými výhodami, jak naznačují politici ČSSD. A to jak na první pohled (sešlé paneláky mají stále vybydlená patra či jednotlivé byty), tak v ukazatelích, které nejsou okem rozpoznatelné (v bytech neteče teplá voda, drtivá většina obyvatel nepracuje a místní komunitu decimují dluhy).

Podobně pochybnou oporu v realitě mají i ostatní příklady, jež jsme zmínili v úvodu. Prudce bující vietnamská zločinnost v pražské Libuši je podle policie nesmysl. Rovněž český „narkoproblém“ se podle drogových expertů nijak nezhoršil a nestoupá ani počet trestných činů s drogami spojených. Zcela mimo realitu je „antimuslimská“ karta – nic, co by se dalo nazvat „výstavbou mešit“, se tu jednoduše neděje. „To je mimo jakýkoli společenský diskurz,“ diví se politolog z Masarykovy univerzity Stanislav Balík. V desetimilionovém Česku je jedna mešita v Brně a několik modliteben a studoven. Nejde jen o to, že nikde nezpůsobují problémy ani napětí. Je tu i problém s proporcemi: třeba ve stejně velké Belgii dnes funguje celkem 350 meštit.

Sázka na krizi

Proč to tedy politici dělají? A proč se zdá, že tak letos činí ve větší míře než v minulých letech?

Odpověď na tyto otázky je vcelku komplikovaná. Členitý a nepřehledný svět komunálních voleb, v němž se volí do zastupitelstev více než šesti tisíc obcí a v němž strany vedou decentralizovanou kampaň a ponechávají svým regionálním buňkám do značné míry volné ruce, se totiž velmi těžce monitoruje. Záleží na úhlu pohledu. „Těžko říci, v souhrnu pocit větší ostrosti nemám,“ říká politolog Balík. „Určitě je vyhrocenější než dříve,“ namítá jiný brněnský politolog a šéfredaktor časopisu Romano hangos Pavel Pečínka. Nicméně pohled do archivů ukazuje, že věci se opravdu mění – když se politici „mainstreamových stran“ dříve pouštěli do těchto témat, činili tak spíše v náznacích a jinotajích. „Budu hasit, co vás pálí,“ sliboval třeba před čtyřmi lety zákrok proti Romům ve svém městě na plakátech lidovec Jiří Čunek.

Přitvrzení může mít na svědomí společenská poptávka. Třeba mostečtí sociální demokraté sice nemají data o nebezpečí, ale vědí, že průzkumy veřejného mínění ukazují rostoucí nesympatie Čechů zejména k Romům. Náladou ve společnosti navíc hýbe krize – podle nedávného šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) mají Češi nejmenší důvěru v ekonomickou kondici státu za posledních deset let a obecně pociťují nejistotu. Jak známo z historie i současnosti, krizí znejistělí lidé mají tendence hledat viníky a obracet se proti odlišným, cizím či „problémovým“ elementům ve společnosti.

Kdo vede debatu

Teď jde jen o to, jestli jsou zmíněné příklady pouze ojedinělými výstřelky, nebo signalizují hlubší změny ve zdejší komunální politice. Ani tady nejsou soudy úplně jednoznačné. Zmiňované příklady jsou sice viditelné, jde však stále o menšinu. „K velkým obavám by byl důvod, kdyby celá ČSSD dala postupně přednost před seriózními analýzami populistickým přístupům a heslům jako nyní ČSSD v Mostě a na Praze 5,“ říka Pavel Pečínka.

Existuje nicméně i pohled, podle něhož je za každých okolností třeba se mít na pozoru před nedostatečně rázným či nulovým distancem, které vedení partají ke svým lokálním kolegům projevilo. Sociální demokraté se sice ozvali rázně, ale pod přelepenými plakáty zůstaly nezměněné názory a nepříjemná benevolence platí minimálně v případě libušské kandidátky. Politici sami tuto mírnost vysvětlují pragmaticky – ČSSD nechce před volbami dál příliš rozdmýchávat spory, nové strany jsou zase při sestavování početně náročných kandidátek rády téměř za kohokoli. „Problém je provinční v politické kultuře, v tom, kdo tu nasazuje jaký standard,“ tvrdí sociolog Ivan Gabal. „Pokud se proti takovýmto výrokům v politice nikdo pořádně neozve, tak se stávají standardem. A to pak může mít vážné důsledky. A jen na okraj, za populismem se také skrývá bezradnost, pokud jde o praktická řešení a intelektuální pusto.“ Na hodnocení těchto slov je ale zatím brzy.