Bulvár na honu

Jen málokdy se novináři stane, že to, o čem referuje, se mu záhy samo přihodí. Je to jen pár týdnů, co jsme v Respektu napsali článek o českém bulváru a jeho zálibě v lidském neštěstí, nemocích a smrti. Dlouho jsme o tom v redakci vedli debatu, protože nám nešlo na mysl, jak je možné, že zrovna tato témata v Česku tak táhnou. Na Západě totiž největší úspěch bulváru přinášejí informace o životě celebrit, ne o jejich smrti. V editorialu jsem tehdy pro bulvár použil přívlastek „nechutný“, což zástupce bulváru vyprovokovalo k poslání SMS, ve kterých jsme se dozvěděli, že nechutní jsme my. V té době jsem ještě netušil, že bulvár je až tak nechutný. Pochopil jsem to až při referování o smrti mého strýce Martina Štěpánka. Tak jsem získal unikátní, a doufám, že neopakovatelnou, možnost nahlédnout do toho, jak fungují zdejší bulvární média.

Za neštěstím

Teoreticky bych měl být připraven. Kromě debaty o článku, který jsme publikovali, jsem měl také možnost mluvit s dětmi Ladislava Smoljaka, které mi vyprávěly, jak je naháněla auta plná lidí s fotoaparáty, aby zachytili nějakou tu truchlivou scénku. Když to posloucháte, nechce se vám vůbec věřit. Vždy jsem měl pochopení pro to, že se někdo snaží ulovit snímek odhaleného pozadí nějaké celebrity. Když to někdo nemá doma, proč by si nezazáviděl? Ale lovit lidi, kteří se chtějí rozloučit se svým tátou?

Ale zpět k osobnímu zážitku. Deník Aha! se čtenářům pochlubil, že to…