Román pro zamindrákované

Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš. Populární šanson Hapky a Horáčka zní během závěrečných titulků Románu pro muže a věrně vystihuje poselství téhle adaptace knihy Michala Viewegha. Nesympatické postavy se ve filmu pokoušejí vyrovnat s dilematem, jestli se v životě vyplatí chovat se jako parchant. A hédonismus tu nad skrupulemi vyhrává na celé čáře.

Ve filmu ovšem chybí (sebe)ironie předlohy, která zlidšťovala autorovu inklinaci ke snobským radostem. Což je problém. Protože beze špetky nadhledu se postavy typu Cyrila (Miroslav Donutil), které za znak společenského statusu a vrchol slasti považují značkové šampaňské, vířivku v hotelovém bazénu a upocený striptýz, proměňují v nesnesitelné karikatury. Z četby Viewegha může mít člověk někdy pocit, že jeho představa o mužském světě se utváří z psychologického profilu čtenáře časopisu Maxim. Ale když se vrhne na psaní pro film (před Románem pro muže například pro Hřebejkova Nestydu a Renčův Román pro ženy), je to ještě horší. Někdo by měl nejprodávanějšímu tuzemskému prozaikovi fušování do scenáristického řemesla konečně rozmluvit. V Románu pro muže se mu totiž podařilo ignorovat nebo převrátit naruby většinu toho, co dobře fungovalo v docela podařené novele, právem považované za jeho nejlepší opus za posledních pár let.

Peníze vládnou světem

Ze syžetu Románu pro muže vypadla kvaziautobiografická dějová linie, která by ve filmu působila neústrojně. Viewegh tím ale…